Baron de Rais: největší masový vrah nejen středověku?

0
2786

Příběhy současných sériových vrahů jsou proti jeho životopisu nevinnou četbou. Dodnes nahánějí jeho činy posvátnou hrůzu, přestože jsou ukryty pod milosrdnou clonou několika stovek let…

Taiffauges, Pouzages, Machecoulu a Champtocé – jména hradů, které patřily Gillesovi de Montmorency Laval, známému hlavně jako baron de Rais, zní jak slova nějaké půvabné bretaňské písně. Bohužel ale právě jejich zdi se staly svědky nejohavnějších činů, jakých je snad člověk schopen. Zdi ovšem mluvit nemohou, ale to, co se o zvrhlém baronovi uchovalo v dobových dokumentech, zcela postačí…

Nadšený fanoušek Jany z Arku

Gilles měl vše, nač si lze vzpomenout: vysokou inteligenci, nadání, osobní šarm, styky a také nesmírné bohatství. Ve své době byl údajně nejbohatším mužem ve Francii a jedním z nejbohatších v Evropě. Přálo mu i válečné štěstí, po boku Jany z Arku pomáhal budoucímu králi Karlovi VII. dostat se na francouzský trůn, který ne zcela právem okupovali Angličané. Jak už to ale bývá, i když všechno v životě vychází, alespoň jedna věc skrývá slabinu. A tou bylo Gillesovo dětství.

Po smrti otce v roce 1415 se ovdovělá matka devítiletého chlapce i jeho bratra zřekla a znovu se provdala. Chlapci skončili v péči dědečka, matčina otce. Ten byl známým násilníkem, nicméně neexistují svědectví, že by jim nějak ubližoval. Neměl na ně sice čas, ale poskytl jim nejlepší vzdělání i vojenskou průpravu a díky tomu byl Gilles mnohem vzdělanější než většina jeho současníků.

Už v mládí se projevily jeho sklony k citovým výkyvům a extrémům. V 21 letech se octl na dvoře budoucího krále a tam zcela propadl kouzlu Jany z Arku. Její do jisté míry vyšinutá povaha mu musela vyhovovat a on jí stál věrně po boku, když se účastnila vojenských tažení, která pomohla dosadit Karla na trůn. Objevují se i spekulace, že patřil k těm nemnoha, kteří se pokoušeli Janu dostat z anglického zajetí. Když se to ale nepodařilo, vrátil se Gilles do rodné Bretaně a tam se na několik let skryl před leskem dvora, který tolik miloval.

Nejdřiv mystik, potom hříšník

Baron de Rais

V roce 1431 se usadil na jednom ze svých hradů v Tiffauges a z válečníka se změnil v učence. Shromažďoval vzácné knihy, mezi nimiž nechyběla alchymistická pojednání i kouzelnické spisy. Vše nasvědčovalo tomu, že zbytek svého života stráví jako mystik v ústraní. Nepovolal k sobě ani svou mladou manželku, s kterou měl před odchodem do královského vojska harmonický vztah. Ale asketismus nebyl pro mladého vášněmi zmítaného muže tím pravým. Gilles věrný své extremistické povaze mění znenadání zcela svůj životní styl.
Soustředí kolem sebe stovky sloužících a osobních strážců, v jeho sídlech se konají obrovské hostiny a frivolní pitky trvající i týdny.

Zděděný majetek, který z něj udělal pohádkového boháče, mu protéká mezi prsty. Baronovi nezbývá nic jiného než si půjčovat u lichvářů, posléze rozprodává rodinný majetek. To vyděsilo jeho příbuzné natolik, že vymohli na králi rozhodnutí, které Gillesovi zakazovalo tímto způsobem nakládat s rodinnými nemovitostmi. A jestli mu manželka doposud odpouštěla prohřešky proti manželské věrnosti, lehkovážné rozhazování majetku je odcizilo navždy: postavila se totiž na stranu vyděšených příbuzných.

Zrůda s lidskou tváří

Ale baron už nechtěl ve svém hýření přestat. Jedinou naději viděl ve spojení s temnými silami. Nejenže k sobě zval alchymisty, po nichž chtěl, aby mu vyrobili zlato, ale začal se spolčovat s různými černokněžníky, po nichž žádal, aby se domluvili s Ďáblem a zajistili mu neomezený přísun financí z pekelné pokladny. Většina šarlatánů ale ve svých snahách neuspěla a Gilles propadal zoufalství. Dokud ovšem nepotkal Itala Francesca Prelatiho, bývalého kněze, který zcela propadl černé magii. Tento muž vysoké inteligence a velkého osobního kouzla si omotal barona kolem prstu a spojil na několik let svůj osud s jeho.

Tato úchylka byla o to horší, že byla kombinovaná s extrémním sadismem, kdy Gilles chlapce nepředstavitelně týral: poté, co své nevinné oběti znásilnil, rozsekal je na kusy, vytrhával jim z hrudi bijící srdce, rozpáral jim břicho a válel se v jejich vnitřnostech.

Zatímco se rodina a přátelé děsili, jak Gilles mrhá rodinnými financemi, nikdo netušil, že baron páchá něco mnohem strašnějšího. Nejspíš už rok či dva poté, kdy opustil Janu z Arku, se u něho projevila zrůdná deviace, kdy hledal sexuální uspokojení u malých chlapců ze svých panství.

Tato úchylka byla o to horší, že byla kombinovaná s extrémním sadismem, kdy Gilles chlapce nepředstavitelně týral: poté, co své nevinné oběti znásilnil, rozsekal je na kusy, vytrhával jim z hrudi bijící srdce, rozpáral jim břicho a válel se v jejich vnitřnostech. Se skupinou svých služebníků pak pozůstatky těl spálil a popel zlikvidoval. Liboval si i v duševním týrání, to když nechal jiné chlapce přihlížet všem svým zvrácenostem a kochal se jejich hrůzou, která pramenila mimo jiné z toho, že jim muselo být jasné, co na ně za chvíli čeká.

I když si uvědomíme, že ve středověké Francii považovala většina šlechty své nevolníky za zvěř a nepohlížela na ně jako na lidské bytosti, bylo de Raisovo chování něčím neslýchaným. Během přibližně osmi let, kdy páchal popsaná zvěrstva, připravil zvrhlý baron o život podle střízlivých odhadů kolem 200 dětí, převážně chlapců, ale je možné, že jich bylo až 800.

Po oprátce přišel oheň

Nakonec ale dopadla ruka spravedlnosti i na Gillese. Trestu se dočkal, jak to tak častokrát bývá, protože někdo druhý toužil po jeho výnosných panstvích. V našem konkrétním případě to byl samotný bretaňský vévoda Jan V.

Když se de Rais dostal do další finanční tísně, porušil královo nařízení a část nemovitostí zastavil dvěma vévodovým vazalům. Ti ovšem jednali víceméně z pověření svého pána, a Gilles tak byl přistižen při tom, že porušuje rozhodnutí samotného krále. Ještě ale stále to nebylo dost, aby byl baron zatčen. Ta chvíle přišla, až když napadl a fyzicky týral dalšího šlechtice, Jeana le Ferron, který byl navíc církevním hodnostářem.

Až teď se dostal Gilles de Rais před soud, a to jak světský, tak církevní. Souzen byl hlavně za provinění proti církevním zákonům, tedy za to že napadl Ferrona, že obcoval s Ďáblem, spojoval se s nečistými silami a vyznával sodomii (obcoval s dětmi). Nakonec ale došlo i na jeho maniakální zvěrstva.

O nich vyprávěl před soudem s takovým klidem a tak živě, že přísedící úředníci byli na pokraji zhroucení a údajně ty nejhorší pasáže byly nakonec z protokolů vypuštěny. Gilles do poslední chvíle věřil, že z obvinění vyvázne, vždyť patřil mezi nejvlivnější muže království a podle toho se před soudem zpočátku i choval. Svědci popsali, jak se soudcům vysmíval i to, s jakou arogancí vystupoval. Když ale pochopil, že jeho situace není zdaleka tak růžová, jak si maloval, propadl dalšímu ze svých extrémů, kál se, dovolával se Boží milosti a prosil za odpuštění. Toho se ovšem nedočkal a v roce 1440 byl oběšen a pak jeho mrtvé tělo skončilo na hranici.

Oběť zmanipulovaného procesu?

Potrestáni byli i jeho pomocníci, s výjimkou Prelatiho. Snad tak byl odměněn za to, že vypovídal proti svému chlebodárci, ale ještě pravděpodobnější se zdá, že za jeho propuštěním stál samotný vévoda Jan, který v nezřízené touze po majetku dostal od Prelatiho příslib, že i jemu sežene „ďábelské“ zlato.

Baronovy smrti rozhodně nelitovali jeho poddaní, ale mezi šlechtou i příbuzenstvem bylo dost takových, kteří ho oplakávali. Možná nevěřili, že by ten šaramantní a inteligentní člověk byl něčeho podobného schopen. A možná měli pravdu ti, kteří už v době procesu tvrdili, že je zmanipulovaný, že církev jde na ruku vévodovi a že Gillesova vina je zveličována. I kdyby to ovšem byla pravda a on se dopustil jen malé části svých prohřešků, z našeho dnešního pohledu si trest rozhodně zasloužil.

Výjimečná zrůdnost Gillese de Rais mu zaručila svého druhu nesmrtelnost. Možná se stal dokonce inspirací pro známou francouzskou pohádku o Modrovousovi, který vraždil své manželky. Modrovous byla baronova přezdívka, za kterou vděčil sytě černé barvě svých vlasů a vousů. A ani s těmi zemřelými manželkami to nebyl zas až takový výmysl: než se Gilles v 16 letech oženil, byl dvakrát zasnouben, ale obě dívky zemřely. Podle všeho ale ze zcela přirozených příčin.