Český kras aneb Vítejte v keltských časech

Když hodlá našinec načerpat trochu té keltské atmosféry, měl by si rozhodně zajet do Českého krasu do okolí Koněpruských jeskyní. Podle všeho tam až dodneška zůstalo v duchovní rovině mnohé z keltského světa, stačí se jen správně naladit.

V kraji nedaleko středočeského Berouna bylo nejspíš jedno z nejvýznamnějších duchovních středisek starých Keltů, zasvěcené kultu koně. Ten byl oblíbený ve starověku u mnoha kultur, kůň byl ostatně domestikován už před pěti tisíci lety. Keltové měli vlastní „koňskou“ bohyni, poměrně známou Eponu. Ale v oblastech, které sousedily s územími patřícím Thrákům, dostala tato bohyně trochu jinou podobu. Thrácké kmeny patřily do stejné rodiny Indoevropanů jako Keltové a žily hlavně na Balkáně a v přilehlých částech Evropy. Je velmi pravděpodobné, že sousední Keltové se nechali inspirovat thráckou bohyní Cotys (někdy též Cotto nebo Cottytus). Ta měla na starost hlavně věci kolem válek a zabíjení, nebyla tedy tak mnohovrstevná jako Epona, která byla nejen bohyní koní, hojnosti a plodnosti, ale také provázela duše zemřelých na onen svět a střežila poklady.

I když o keltském panthenonu mnoho nevíme (a nebýt Caesarových „Zápisků o válce galské“ a dalších římských autorů, tak nevíme asi vůbec nic), jisté je, že Eponu uctívali Keltové na celém rozlehlém území, které osídlili. Jak je ale zjevné, i ona měla svá lokální podobenství.

Když hodlá našinec načerpat trochu té keltské atmosféry, měl by si rozhodně zajet do Českého krasu do okolí Koněpruských jeskyní.

V Čechách to tedy byla již zmiňovaná Kotys a místem, kde se zřejmě konaly nejdůležitější obřady k jejímu uctívání, se nacházelo právě v okolí Koněpruských jeskyní. Tam najdete i vrch Kotýz (novější forma jména bohyně), na němž stálo od pravěkých dob hradiště, zvláště významné v keltských časech. Bohužel část lokality zmizela kvůli velkolomu na vápenec. To je naneštěstí osudem i dalšího nedalekého posvátného místa zvaného „Kobyla“.

Až do našeho 21. století se v okolí zachovala řada místních názvů souvisejících s koňmi. Vedle například Zlatého koně jsou to již zmiňované Koněprusy. Což v překladu ze staroslověnštiny vlastně znamená „Bílý kůň“. Právě díky starým Slovanům se nám keltská „koňská enkláva“ zachovala, protože i oni holdovali kultu koně a je velmi pravděpodobné, že po svém příchodu přejali mnohé z odkazu keltských předchůdců. A nikdo zatím nevyvrátil domněnku, že právě v okolí Kotýzu se skupince keltských kněží zasvěcených Kotys nebo Eponě mohlo podařit přežít v poklidu až do příchodu slovanského lidu někdy v 5. století n.l.

Kotýz byl už od pravěku osídlen. Dochovaly se zde zbytky hradištních valů.

V okolí starého hradiště se zachovala také řada půvabných místních pověstí, které mají dokonce i podle oficiálních historiků předkřesťanský původ. V jedné z nich figuruje sama bohyně Kotys, která se projíždí po kraji na nádherném bílém koni zdobeném zlatem. Jednou se lidem ukazuje jako krásná dívka, jindy jako stařena. A podle toho se také chová: Jednou jako laskavá víla z pohádek a jednou jako potměšilá a zlá čarodějnice.