Chléb, který přinášel smrt

0
1104

Ještě naše prababičky se držely hesla, že chléb je boží dar a také se k němu chovaly s úctou. Určitě i proto byl v těch ne zas tak vzdálených časech chutnou potravinou, která se rozhodně nepekla z nekvalitní mouky, jak je to dnes běžné, alespoň u „průmyslově“ vyráběných chlebů, které koupíte v supermarketu.

Chlebu patří více než 6 000 let dlouhá kapitola v lidských dějinách a je věcí, která spojuje ty světové kultury, které žily a žijí v oblastech, kde se dají pěstovat obiloviny.

To je také nejspíš důvodem, proč slovo označující toto pečivo má ve většině evropských jazyků společný základ. Například náš český chléb má obdobu ve všech slovanských jazycích. Jenže praslovanské slovo chlěbъ bylo převzato ze starogermánského slova hlaiba, z kterého vznikl chela i v dalších jazycích. Můžeme v něm hledat třeba původ finského leipäči či estonského leib.

Moderní germánské jazyky označují chleba jinak. V těchto slovech existují slovní základy dokonce dva: jedním kořenem je slovo brew (várka) a druhým pravděpodobně sloveso break (lámat). Z toho pak vzešel staro i novoanglický bread, německý Brot, holandský brood, švédský bröd a dánský bröd. Ale starogermánský termín hlaiba zanechal stopy i v angličtině: vzniklo z něj slovo loaf (bochník, pecen).

Zkažená“ pochoutka prorazila

Od pravěku byl chléb základní potravinou všech „obilných“ kultur. Jeho předchůdcem byly nekvašené placky, které se ostatně jedí například v Africe, v Orientu nebo na Kavkaze dodnes. První opravdový, tedy kvašený chléb, pekli nejspíš staří Egypťané. Svědectví z nalezených papyrových svitků hovoří o tom, že v Egyptě sloužil chléb často místo platidla. Tak například víme, že rolníkova mzda činila 3 chleby denně, kněz dostával 900 bochníků ročně a ve faraonově paláci byla roční spotřeba chleba 115 tisíc bochníků.

Podle jiných teorií byli „vynálezci“ kvašeného chleba Řekové. Podle krásné a vtipné antické legendy za to může jistá otrokyně, která si odložila do hliněné amfory pšeničné těsto. Možná byla zamilovaná, možná měla plno jiné práce, ale nějak se stalo, že na ně zapomněla. A když pak chtěla zkyslé těsto odstranit, překvapil ji přitom její pán. Ze strachu před potrestáním za plýtvání tak začala geniální kamufláž: do amfory přisypala nešťastná žena čerstvou mouku, smíchala ji se starým těstem a upekla z této směsi chléb. Ten byl tak vynikající, že pán namísto trestu daroval otrokyni svobodu.

Už staří Galové…

Kvásku, tedy starého těsta, se používalo v Evropě až do novověku. Pak jej začaly nahrazovat pivní kvasnice. A nebylo to vůbec jednoduché. Ještě v roce 1668 vykřikovali někteří profesoři lékařství z pařížské Sorbonny, že „na perutích kvasnicového chleba se vznáší smrt“. Chudáci ještě nevěděli, že v kvasnice jsou nejbohatším zdrojem vitaminu B. Dnes se používají při pečení chleba pekařské kvasnice, což jsou upravené pivní kvasnice. Ale ještě po 2. světové válce se mnohde na českém a moravském venkově pekl chleba z kvásku.

Použití pivních kvasnic při pečení chleba tedy považovali naši nedávní předkové za „velký“ objev. Jako mnohokrát v dějinách se ale jednalo jen o pozapomenuté umění. Je prokázáno, že kvasnicový chleba pekli už ve starověku Galové, kteří byli velkými milovníky piva a dobrého jídla. Takže jim při jejich pověstné vynalézavosti netrvalo dlouho a zjistili, že pivní kvasinky se dají použít i u mistrů pekařů. I v potravinářství tedy platí známé pořekadlo o tom, že často objevujeme již dávno objevené.