Chtěli nás fašisté zachránit od soumraků bohů? – 2.část

0
785

Kouzlo Hörbigerova učení spočívá v tom, že pracuje s fakty a poznatky, které nelze vždy úplně popřít a které nejsou racionálně uvažující vědci schopni dokonale vysvětlit. To se týká i oněch třetihorních obrů, kterými končil náš předešlý článek. Ve všech světových mýtech obry najdeme. Jako by si lidstvo ve své kolektivní paměti neslo vzpomínky na velké učitele, kteří jim předali aspoň zlomek toho, co dnes umíme.

Když se přiblížil třetihorní Měsíc, Zemi postihla velká potopa a obři nalezli na povrchu jen několik vyvýšených oblastí, kam mohli před katastrofou utéct. Na těchto ostrovech záchrany zbudovali první Atlantidu. Její stopy prý můžeme najít v okolí jihoamerického jezera Titicaca, na Nové Guinei, v Habeši (dnešní Etiopie) a v Tibetu.

Dvě Atlantidy

Poblíž jezera Titicaca ležel i pozůstatek dávných indiánských civilizací, město Tiahuanaco. Tam našel před 2. světovou válkou britský archeolog Bellamy, jinak velký Hörbigerův fanoušek, údajně neklamné stopy potvrzující správnost teorií o tom, jak věčný led ovlivnil i lidské dějiny. V Tiahuanacu se opravdu nacházejí pozůstatky obřího přístavu, obřích staveb a soch (některé z nich zpodobňují zvířata, která podle našich poznatků měla vymřít už v třetihorách). Našel se zde i kamenný kalendář, který údajně přesně odpovídá tomu, jak Hörbiger vidí vývoj Země a lidstva. Další takový, o něco mladší, pochází z Mexika a vytvořili ho Toltékové.

První Atlanťané si byli dobře vědomi toho, co je čeká. Žili však na tak vysokém vývojovém stupni, že dokázali se svými technickými i intelektuálními znalostmi nevyhnutelný konec na nějakou dobu odvrátit. Ale ten stejně přišel. Bellamy našel v okolí Titicaca stopy dávných katastrof, které podle něj a podle Hörbigera předcházely pádu třetihorního měsíce.

Vzpomínky na obry

Kvůli těmto událostem lidstvo zcela zdegenerovalo a pár přeživších obrů čekala práce na „zušlechtění“ znovu se rodící civilizace. Tak vzniká druhá Atlantida, tedy ta, o které hovoří Platon a kterou dodnes řada nadšených záhadologů hledá. Před 12 tisíci lety se ale k Zemi podle hörbigerovců přiblížil náš současný měsíc a s ním nastaly další katastrofy, které zničí i tuto zázračnou říši, která měla ležet někde v severním Atlantiku oblasti.

1. část – Když žilo lidstvo v říši ledu…

Součástí těchto katastrof byla i biblická potopa, o které ovšem najdeme zmínky i v sumerském eposu o Gilgamešovi nebo v řeckých mýtech. Obři během tohoto období zcela zdegenerovali a změnili se v příšery, kterých bylo zapotřebí se zbavit. Nastává tedy „soumrak bohů“, pojem, který nacisté milovali a který se údajně svým zvrhlým jednáním snažili odvrátit.

Od této chvíle se Měsíc stal objektem kultu přeživších „normálních“ lidí. Ti nezapomněli ani na obry a vzpomínali na jejich úžasné činy. Proto jim vztyčili menhiry či sochy na Velikonočním ostrově a na jejich počest vznikly i další velké megalitické stavby.

Tak trochu jiná civilizace

To všechno nacisty a hörbigerovce vzrušovalo. Tvrdili, že západní civilizace je jen trapným pozůstatkem dávných dokonalých znalostí a očekávali další změnu, díky které Země znovu spatří obry. Živili v lidech víru, že se znovu zrodí ne jeden, ale několik Mesiášů, kteří lidstvo provedou očekávaným obdobím nepředstavitelných změn. Nikoho asi nepřekvapí, že tuto skupinu představoval Hitler a jeho nejbližší spolupracovníci. A očekávaná spása byla jenom pro vyvolené. Hitler rád hovoříval o „všesvětovém bratrství pánů a vládců“ a žil v neochvějném pocitu, že je na pokraji mystického osvícení.

Miliony lidí, a to nejenom Němců, na Hörbigerovo vidění světa přistoupilo.

 

 

V hitlerovském Německu se před více než 80 lety zrodila prakticky přes noc civilizace, která stála na zcela jiných duchovních pilířích, než je ta naše. Velký podíl na tom měl i Hörbiger, který se ke sklonku svého života změnil ze samozvaného vědce v politického agitátora. Svoje kolegy vysloveně nutil k tomu přijmout teorii věčného ledu, rozesílal jim dopisy s výhružkami, založil celé hnutí, které najalo agitátory, kteří například přerušovali vědecké kongresy a sympozia vykřikováním demagogických hesel oslavujících Hörbigerova génia.

Jestli se nám s odstupem doby může jevit jako nemožné, že se učení o věčném ledu stalo všeobecně rozšířeným světonázorem, realita je pro nás neuvěřitelná. Miliony lidí, a to nejenom Němců, na Hörbigerovo vidění světa přistoupilo. Následovníky našel i mezi uznávanými vědci, jako byl například Philipp Lenard, který s Wilhelmem Roentgenem objevil paprsky X, nebo fyzik Johannes Stark, který se proslavil svými objevy na poli spektrometrie.

Dědicové řádu německých rytířů

Tím spíš se v teorii věčného ledu shlédli méně vzdělaní jedinci. Vyhovovalo jim, že se jednalo o celistvé učení, kde byl prostor nejen na pseudovědecké poznatky, ale také na magii a fantastično. Hörbiger jim podal vysvětlení i cyklů světových dějin, tvrdil, že každých 6 000 let nastupuje ofenziva ledu a každých 700 let dochází k vzplanutí ohně, kdy si lidstvo uvědomí svou odpovědnost v souboji ledu a ohně, navazuje styky s dávno ztracenými inteligencemi, aby oddálil neodvratný konec. Proto jsme zažili slavné období úspěchů řádu německých rytířů ve století třináctém , a na ně navázali v 1. polovině 20. století nacisté.

Filozofie a učení mužů, jejichž skutky by byly směšné, kdyby nerozpoutaly světovou katastrofu, rychle ovlivnily běžný život. Vždyť i teorie rasové nadřazenosti je jenom zjednodušením a zevšeobecněním ideje o vyvolené a předurčené části lidstva.

Krutě zaplacené omyly

Učení o věčném ledu šlo aplikovat na úplně všechno. Hörbigerovci prohlašovali, že dokáží i předpovědět počasí na celé zemi měsíce dopředu. Tak například oznámili na rok 1941 poměrně mírnou zimu. Ostatně nabyli dojmu, a Hitler s nimi, že uzavřeli se zimou spojenectví a že tedy může začít dlouho připravované tažení do Ruska. Führer byl o tomto faktu natolik přesvědčen, že nechal armádu jen velmi špatně vybavit zimním oblečením.

Jenže zima o téhle domluvě nic nevěděla a v prosinci inkriminovaného roku udeřila v Rusku drtivou pěstí. Mrazy kolem minus 40 stupňů Celsia sevřely německou armádu do pasti, s kterou nepočítala. Přesto se ještě část zdecimovaného vojska ještě obrátilo na jih a dorazilo až k nejvyšší kavkazské hoře Elbrusu, který byl jednou z posvátných hor vyvolených Árijců. Tam byla vztyčena vlajka s hákovým křížem, aby ohlásila světu, že příchod nové éry je na dohled. I tohle byl naštěstí velký omyl…