Druidové – kněží, vědci i učitelé templářů

2
1023

Slavný kouzelník Merlin, pokud tedy doopravdy žil, byl jedním z posledních oficiálních druidů. V 5. století, kdy se slavné příběhy Artušovy družiny odehrávají, se pomalu na pohanském nebi smrákalo a Evropu postupně pohlcovalo křesťanské náboženství. Jedním z cílů jeho představitelů bylo vymýtit vše pohanské a použít všech tehdy dostupných metod public relations, aby se obyčejní lidé obrátili na jedinou pravou víru. Svatyně starých bohů byly ničeny, jejich kněží v lepším případě haněni, v horším vražděni. Stejně jako ti, kteří se nechtěli podřídit křesťanskému učení. Naštěstí se dochovalo alespoň něco, a i s tím málem informací, které máme, musíme dnes před druidy symbolicky smeknout klobouk.

Báli se jich králové i válečníci

Kolem druidů ovšem panuje mnoho mýtů a nepřesností. Jednou z nich je považovat je jen za „pouhé“ kněží. Spojovali v sobě mimo jiné náboženské myslitele, léčitele, věštce, právníky, stavitele i rádce mocných. Patřili do skupiny, které se v britské keltštině říkalo „aes dana“ (učený lid), kam patřili i další keltští vzdělanci. Být druidem znamenalo těšit se velké úctě a ochraně, která jinak příslušela jen náčelníkům a králům. Přestože nenosili zbraň, nikdo se neodvážil je napadnout, a na kmenových shromážděních měli právo promluvit ještě dříve než panovník.

Na druhou stranu, stát se druidem nebylo nic jednoduchého. Adept, kterého vybírali starší druidové, mohl sice pocházet i z nejnuznějších poměrů, ale teprve po dvaceti letech studia se mohl prohlásit za skutečného nositele keltské vzdělanosti. A ani pak pro něj učení neskončilo: čekalo ho celoživotní vzdělávání. Na druhou stranu panovala ve vzdělávání velká svoboda: když se mladému druidovi zdálo, že mu jeho stávající učitel nemá už co nabídnout, mohl se vydat za dalším mistrem.

Keltští jogíni

Své současníky uchvacovali druidové dlouhověkostí, dožívali se v průměru dvojnásobku a někdy až trojnásobku tehdejšího průměrného věku. Nečekejme však žádné biblické metuzalémy. Jestli byl průměrný věk někde mezi třicítkou až čtyřicítkou, musel být pro ostatní lidi například osmdesátiletý keltský mudrc jakýmsi zjevením.

[pullquote_right]Na druhou stranu, stát se druidem nebylo nic jednoduchého. Adept, kterého vybírali starší druidové, mohl sice pocházet i z nejnuznějších poměrů, ale teprve po dvaceti letech studia se mohl prohlásit za skutečného nositele keltské vzdělanosti. [/pullquote_right]

K tomu, aby dosáhli tohoto „úctyhodného“ věku, nemuseli druidové používat zrovna nějakých kouzel. Nejspíš jim stačily jejich léčitelské znalosti i schopnost harmonizovat svou duši s okolním světem. K tomu jim mimo jiné sloužila nauka „wyda“, jakási obdoba jógy – tedy soubor propojených tělesných i duchovních cvičení.

Psaná moudrost, věc nežádoucí

Přestože druidská moudrost byla všeobecně uznávaná a s úctou o ní mluvili i někteří antičtí autoři, nezůstalo nám z ní zachováno prakticky nic. Druidské učení se nezapisovalo, ale předávalo ústní formou z generace na generaci. To samo o sobě potvrzuje, že druidové byli skutečně velmi inteligentní lidé, protože si museli pamatovat pěknou „nálož“ znalostí.

Přitom keltská civilizace, zvláště ve stoletích po nástupu nového letopočtu, nebyla negramotná. Svědčí o tom archeologické nálezy psacích potřeb, známé i z českých lokalit. Jenže druidské učení bylo ve své podstatě tajnou naukou, která byla přístupná jen vyvoleným. Ve chvíli, kdy by byla sepsána, mohla by se dostat do nepovolaných rukou. Keltové navíc zastávali obecně názor, že nic není neměnné a věci se v průběhu času vyvíjejí. Jednou zapsaný názor se pak hůře změní než mluvené slovo. V nechuti sepisovat veškeré znalosti hrála svou roli i představa, že ne všechny poznatky jsou sdělitelné písemnou formou. Stačí se třeba zaposlouchat do hudby nebo se nechat unést esoterickým obrazem, aby vám bylo jasné, co měli druidové nejspíš na mysli.

Z mudrců čarodějové

Druidské učení nebylo odepřeno ani ženám. O keltských kněžkách se zmiňuje také Julius Caesar, který píše o ostrovech obývaných černě oděnými vědmami. Bohužel v něm zřejmě náklonnost nevyvolaly, protože je nechal vyvraždit. V jeho stopách pak šel i císař Tiberius, který proti druidům rozpoutal skutečnou genocidu. Vyvražďoval nejen je, ale i lidi, kteří jim poskytli úkryt.

Křesťané tak měli ve svém pronásledování všeho pohanského v podstatě vyšlapanou cestičku. Navzdory svým zjevným přednostem se druidové a druidky stali předobrazem středověkých čarodějů a čarodějnic. Po trvalém nástupu křesťanství jim nezbylo nic jiného než se začít skrývat a s výukou následovníků přejít do ilegality. Jejich stopy nalezneme nejen v učení středověkých heretických sekt, ale také templářů. Dnes na ně pochopitelně navazují novopohanští kněží a další vyznavači jen zdánlivě ztracené pohanské víry našich předků.

  • Piroh

    žadne letopočty, žadny zaklad. Nesmslný článek.

    • mykanec

      Drahý Pirohu, nesmyslná je tvá reakce a ne článek.

      Tyto články mají pouze upozornit na zajímavá témata, nikoliv je zpracovávat vyčerpávajícím způsobem.

      Záleží už jen na velikosti tvé touhy po vzdělání, umění informace vyhledávat a tvé schopnosti vyhledané pochopit.

      Předžvýkávat ti tu nikdo nebude.