Indiáni – nevinní sběrači skalpů

0
3747

Současné dobrodružné příběhy už mají dávno jiné, akčnější hrdiny než indiány a kovboje. Ale ruku na srdce, mnozí z nás milovali v dětství příběhy, v nichž právě indiáni bojovali za svá práva, většinou s pomocí skupinky osvícených bělochů, kteří si uvědomovali, jak zle se bílý muž zachoval k původním obyvatelům severoamerického kontinentu. Aby bylo spravedlnosti učiněno zadost, existují i indiáni špatní, kteří většinou škodili nevinným kráskám a poctivým osadníkům, kteří hledali v neprobádané divočině obživu.

Zvláště těmto záporným indiánům se často hanlivě říkalo a říká „rudokožci“, a to podle barvy jejich kůže. Alespoň tak se jevil její odstín prvním bělochům, kteří se s indiány před několika stoletími setkali. A tenhle nesmysl se uhnízdil zvláště v šestákové dobrodružné literatuře a béčkových filmech natolik, že o něm vůbec nepřemýšlíme. Ale měli bychom, protože indiáni nemohou mít rudou kůži, i kdyby nakrásně chtěli. Důvod je prostý: neexistuje totiž rudé krevní barvivo, které určuje barvu pokožky. Ve skutečnosti mají severoameričtí indiáni pleť buď bronzovou nebo hnědožlutou.

Úcta k vlastním vrahům

Nicméně na obranu dávných dobyvatelů neprobádaných světů musíme uvést, že nebyli ani slepí, ani nějak významně duševně zaostalí. Skutečně potkávali indiány s rudou kůží, ta ale byla výsledkem jejich nalíčení rudou hlinkou. Což byl většinou projev úcty vůči bílým příchozím a indiáni se hlinkou potírali z úcty ke svým hostům. Chudáci často netušili, že uctívají své budoucí vrahy nebo ty, kteří je nekompromisně vyháněli z jejich tradičních domovů.

Bílí mužové záhy poznali, že indiány nemusí vlastně ani vraždit, protože je stačilo opíjet lacinou pálenkou a ohnivá voda udělala své s národem, který má geneticky zakódovanou neschopnost odbourávat alkohol.

Skalpování jako statistika

A díky bílým mužům si s indiány spojujeme neprávem ještě jeden prohřešek; možná bychom vzhledem k jeho závažnosti klidně mohli napsat zločin: skalpování. Nejenom v dobrodružných příbězích, ale často i v poměrně seriózních textech, bývá skalpování označováno za indiánský válečný zvyk. Skalp nepřítele ale nepatřil k tradičním indiánským trofejím: tomuto velmi odpornému „zlozvyku“ naučili indiány až v 16. století běloši. Jmenovitě holandští osadníci, kteří se usazovali v okolí dnešního New Yorku.

V jejich stopách pak kráčeli o nějakých 150 let později Angličané. Jak oni, tak Holanďané ovšem využili toho, že indiáni skalpování znali, ve velice výjimečných případech ho používali u rituálních obětí.

V literární předloze je fiktivní Sam Hawkens skalpován skupinou Pawneeů

Čím víc skalpů, tím více kořalky

V obou uvedených případech souviselo nepěkné počínání kolonizátorů s místními dobyvatelskými válkami. Indiáni v nich bojovali tu proti Francouzům, tu proti svým vlastním soukmenovcům. Bílí velitelé s pomocí skalpů pak měli jasný přehled, kolik nepřátel indiáni zabili. Krvelačné počínání indiánů nezůstávalo bez odměny. Místo peněz, s nimiž by si indiáni upřímně řečeno moc rady stejně nevěděli, se jim osadníci odměňovali ponejvíce v tomto článku již zmiňovanou ohnivou vodou.

Indiáni podle všeho nikdy neholdovali ani hromadnému sběru těchto krvavých trofejí, v tom opět vynikali představitelé „nejcivilizovanější“ z ras. Jistý Bloody Bill, velitel jedné z mnoha záškodnických band působících během války Severu proti Jihu v letech 1861 až 1865, se rád chlubíval, že za jediný den dokázal získat 60 skalpů. A málokdy se jednalo o skalpy indiánů…