Jára Cimrman skutečně existoval! Jmenoval se Athanasius Kircher

0
1026

Náš Jára Cimrman je pochopitelně jediným géniem svého druhu. Ale věřte, nevěřte, evropská historie zná jeho dvojníka, který si s ním v lecčems nezadá. A na rozdíl od slavného rodáka z Liptákova Athanasius Kircher skutečně žil.

Narodil se na samém počátku 17. století v německém městečku Geisa. Ač pocházel z obyčejné rodiny a byl nejmladším z devíti dětí, jeho inteligence a talent byly tak výjimečné, že ho rodiče dali studovat k jezuitům. Už jako mladičký studentík zaujal profesory svými výstředními a vlastně geniálními nápady. Dokázal si poradit v každé situaci: například, když si zachránil život na rozvodněné řece tím, že naskočil na kolem plující kru a na ní pak spolehlivě přistál o tři kilometry dál u břehu. Velmi záhy začal přednášet na jezuitských školách po celé Evropě a jeho nepokojný duch se věnoval snad každému oboru, na který si vzpomenete.

Pro jezuity byl nepostradatelný

Jakmile narazil na nějaký problém, hned se na něj bezhlavě vrhl, aby vymyslel vhodné řešení. Řada jeho pokusů skončila úspěchem a Athanasius Kircher byl záhy považován za vynálezce leckterého předmětu, včetně camery obscury, která ovšem fungovala již dávno před ním. Ale docházelo také k mnoha komickým událostem. Neúspěšně dopadly jeho pokusy s létání – člověk prostě nevzlétl jenom proto, že si na ruce přidělal křídla s peřím a začal jimi máchat. Ani „dýchací přístroj“ pro mrtvoly, který se měl instalovat v každé rakvi jako prevence pohřbívání domněle zemřelých jedinců, se příliš nevydařil.

Za největší vědeckou blamáž lze považovat Kircherovo „rozluštění“ egyptských hieroglyfů. Popsal o tom stohy papíru, vydal několik děl a tvrdil, že rozumí každému slovu. Vycházel ovšem z předpokladu, že hieroglyfy nejsou běžné písmo, ale písmo symbolické, které používali jen „vyvolení“. My dnes už díky  Jeanu-Francoisi Champollionovi víme, že to tak není, ale Kircherovi zůstal stejně přídomek „zakladatel egyptologie“. A jistě ne neprávem. Pro studium této kultury udělal hodně, byl například vynikajícím znalcem staré koptštiny a pomáhal Evropanům pochopit svět ztracený v písku několik tisícovek let.

V roce 1666 se ke Kircherovi dostal prostřednictvím pražského lékaře Jana Marka Marciho známý Voynichův rukopis. Marci doufal, že ho Kircher jako velký znalec orientálních jazyků rozluští, což se ale nezdařilo.

Podobně propagoval také kulturu staré Číny, kam toužil odjet coby misionář. Jezuitští představení, kteří měli jinak s jeho výstřelky velkou trpělivost, mu tuto cestu zakázali. Jeho nepokojného ducha potřebovali přímo v Římě, například proto, aby vymýšlel technické a světelné efekty k různým slavnostním příležitostem. Založil tu také jedno z prvních veřejných muzeí, kde byly shromážděny stovky nejpodivnějších artefaktů, které sám nasbíral nebo mu je posílali jezuité působící coby misionáři ve všech koutech světa.

Mor léčil hudbou

Kircher byl ve své době považován za většího myslitele než třeba Descartes. Napsal na 40 knih, které zasahovaly například do filozofie, optiky, konstrukce strojů, jazykovědy či hudební vědy. Během morové epidemie, která v 60. letech 17. století řádila v celé Evropě, přišel jako první člověk na to, že mor není božím trestem, ale nemocí, kterou způsobují mikroorganismy v krvi. V roce 1666 se ke Kircherovi dostal prostřednictvím pražského lékaře Jana Marka Marciho známý Voynichův rukopis. Marci doufal, že ho Kircher jako velký znalec orientálních jazyků rozluští, což se ale nezdařilo.

Ač byl Kircher hluboce věřící a byl velkým odpůrcem protestantských náboženství, choval velkou náklonnost k okultním vědám a pavědám. Sám se věnoval alchymii a studoval spisy starých alchymistů. V době morové epidemie údajně složil píseň, která měla velmi zvláštní a krásnou melodii a dokázala odhánět morovou nákazu z míst, kde se hrála.

Když Kircher v roce 1680 zemřel, zůstaly po něm stohy rukopisů a poznámek, které podle všeho dodnes skrývají nejedno tajemství. Tento muž si zcela právem zaslouží přídomek druhý Leonardo da Vinci, kterým bývá někdy označován. I přes svůj odpor k protestantismu byl jedním z nejotevřenějších duchů 17. století, kteří věřili, že k pravé víře, v jeho případě té katolické, lze přimět lidi vzorem a přesvědčováním, nikoliv tvrdou protireformací.