Kataři, krvavé oběti katolických fanatiků

25
3254

Sami sobě říkali „Dobří lidé“ nebo Dobří křesťané, někdy také „Boží děti“. Svět je zná dnes jako katary. Stali se obětí nenávisti, kterou kolem sebe dokázala ve středověku šířit katolická církev a dodnes mnoho nadšenců i seriózních vědců věří, že jejich horská sídla ukrývají Svatý grál a dosud neobjevené poklady.

Na přímce světových dějin se právě měnilo 11. století ve století 12. a ve francouzském Languedocu se objevila skupina hluboce věřících lidí, kteří byli přesvědčeni, že přinášejí lidem tu správnou víru, očištěnou od všeho negativního, co s sebou přinášela již tehdy zkorumpovaná a zprofanovaná katolická víra reprezentovaná papežem a oficiální církevní věroukou.

Do země zaslíbené…

Languedoc byl pro ně přímo ideálním místem k životu. Církevní koncily, které potíraly vše, co se jim zdálo „kacířské“, tu neměly prakticky žádný vliv. Kataři (z řeckého slova „katharoi“ – čistý) nabízeli opravdu čistý až asketický způsob života jako protiváhu tomu, jak tehdy žili katoličtí duchovní, kteří se utápěli v přepychu, mocenských intrikách a v sexuálním hříchu. Pochopení a následovatele nacházeli překvapivě nejen mezi prostými lidmi, ale také mezi řadou šlechticů.

Náboženské kořeny tohoto hnutí se ztrácejí v dějinách, ale nejspíš vycházely z různých křesťanských směrů působících nejdříve v Persii, Malé Asii a na Balkáně. Odtud se pak šířily myšlenky těchto „reformovaných“ věřících dál do Evropy, včetně například Německa či Anglie.

Odmítali Starý zákon i Ježíše

Ale právě na jihu Francie vyústilo katarské snažení o obnovu církve ve velkou tragédii. Katolickou církev začala znepokojovat popularita této náboženské skupiny. Lidé přijímali zřejmě katarské vidění světa jako více pochopitelné. Tato víra byla prostá a snažila se přiblížit křesťanské učení všem vrstvám obyvatel. Kataři odmítali svátost římské církve, kostelní zpěv či uctívání relikvií a kříže. Svět viděli jako místo, kde se neustále sváří Dobro a Zlo, respektive Bůh a Ďábel. Katarské učení hlásá i existenci dvou bohů: Čistého duch (boha Lásky), který nebyl poskvrněn hmotou a jeho protipólu – Krále světa stvořeného ve hmotě, o němž věřili, že vládne svou mocí nad fyzickým světem a je rovněž stvořitelem vesmíru.

I když uznávali z Bible jen Nový zákon, nevěřili, že Ježíš Kristus někdy vůbec existoval jako živá bytost a tvrdili, že neměl nikdy hmotnou formu, a proto zavrhovali většinu obřadů spojených s jeho pozemským tělem, takže například odmítali přijímání. Své obřady často konali v přírodě, protože věřili, že čistý život lidi osvobozuje. Jejich bohoslužby tak probíhaly v lesích, na horských úpatích nebo v jeskyních. Jednoznačně v tom lze spatřovat snahu vrátit do křesťanského náboženství také přírodní síly, které Evropané žijící po tisíciletí obklopeni horstvy, vodstvy a lesy, museli v křesťanství postrádat.

Smrt si vybírala daň po tisících

To vše sledovali pravověrní katolíci s netajenou nenávistí. V roce 1208 byl zavražděn papežský legát Pierre de Castelnau a jako viník byl označen hrabě Raymond IV. z Toulouse, velký příznivec katarů. Zločin byl sice nejspíš zinscenovanou akcí, nicméně tak vzešla záminka k masivnímu zátahu proti katarům. Papež Inocenc III. vyhlásil křižácké tažení, které vešlo do historie jako albigenské. Katarům se totiž také říkalo albigenští podle jihofrancouzského města Albi.

Boží děti byly důsledně pronásledovány, mučeny, vražděny a válka trvala bezmála čtyři desítky let. Při ní byl zničen celý languedocký kraj a lidé umírali po desetitisících. Křižáci přinesli smrt nejenom katarům. Vždyť například jistý opat Amaury doporučoval „božím“ bojovníkům, aby pobili, koho potkají, že Bůh už ty své pozná. Například v městě Beziers bylo pobito na 20 tisíc osob.

Nacistická tečka

Kataři se postupně stahovali do hor, do svých opevněných hradů. Až v roce 1255 se vzdává posledních z takových pevností – Quéribus. Nejslavnějším z katarských hradů se ale stal Montségur, který byl jakousi základnou hrdinů, kteří sváděli marný boj. Dodnes je zahalen mýty a tajemstvím. Například se o něm tvrdí, že je tu někde ve sklepeních či tajných chodbách uchován Svatý grál a v truhlicích poklady nedozírné ceny. Ty tu měly zůstat po šlechticích, kteří bojovali na straně katarů proti křižákům.

Co se Svatého grálu týče, je to jedna z velkých historických mystifikací, o kterou se postaral jistý Otto Rahn, německý novinář a cestovatel. Ten se v 30. letech 20. století octl v Languedocu a podlehl tvrzením jistých náboženských skupin, které katary s grálem spojovali. Napsal knihu „Křižácké tažení proti Grálu“ a pospojoval příběhy o albigenských s německými rytířskými legendami. Je nad slunce jasnější, že podobné „pohádky pro dospělé“ nemohly nechat chladnými nacistické pohlaváry: jejich velkým milovníkem byl zvláště Heinrich Himmler.

Zříceniny katarských hradů stojí v Languedocu doposud a kraj na jihu Francie stále obestírá atmosféra dávné tragédie a nevyřešených tajemství. Hledáte-li právě takové místo pro svá putování, vydejte se právě sem…