Opice, která vládla ohni

0
737

Je tomu už více než 50 let, kdy se jeden prostý pasáček z řeckého severu zasloužil o to, že známe nejstaršího Evropana i místo, kde možná poprvé na světě dokázali lidé zkrotit oheň. Kraj kolem řeckého velkoměsta Soluně není místem, kam by se hrnuly davy turistů, kteří touží po slunění na zalidněných plážích. Zajedou sem spíše „fajnšmekři“ milující památky a poznání. Většinou se ale nechají zlákat řadou pozoruhodností z římských, byzantských a osmanských dob. To nejcennější tajemství je na první pohled daleko nenápadnější a z části ukryté v nezáživných sálech místních muzeí.

Voda, medvědi a záhada

Ale zpět k pasáčkovi koz. Jmenoval se Philippos, žil ve vsi Petralona a byl zřejmě hlava otevřená. Během nekonečných hodin strávených se svými mečícími svěřenci uprostřed krajiny vytvářené hlavně vápencovým masivem, se bavil pozorováním okolní přírody. Nedával mu hlavně spát tajemný vchod do jeskyně, z níž slýchával zurčení vody a nechápal, odkud vychází. Nakonec přemluvil ostatní venkovany, aby s ním podnikli výzkumnou výpravu. Nedalo mu to asi moc práce, protože v kraji panovala neustálá nouze o vodu a jakákoliv zmínka o novém zdroji byla jistě tou nejlepší motivací.

Vodu pochopitelně objevili, ale to nebylo vše, co jeskyně skrývala. Venkované sem dorazili ještě několikrát a postupně objevili nejen bohatou krápníkovou výzdobu, ale také lebky jeskynních medvědů a dalších zvířat, která žila ve starších čtvrtohorách. Protože je nijak nezatěžovalo přehnané vzdělání, byli přesvědčeni, že ten nejzábavnější objev představuje lebka opice, která byla „vrostlá“ do kamene. Bez váhání ji odsekali a odnesli do vesnice. Tam se jí ujal místní učitel, který tušil, že to jen tak nějaká opice nebude.

Nejstarší Evropan?

Požádal o konzultaci odborníky ze soluňské univerzity, a to už byl jen krok od vzniku antropologické senzace, která dodnes vzrušuje nejen vědce. Antropologové z mnoha zemí se vrhli na výzkum „opičí“ lebky. A po deseti letech zkoumání museli s údivem vydechnout. Ležel před nimi pozůstatek našeho dávného předka rodu Homo erectus, člověka vzpřímeného, první svého druhu na evropském kontinentu.

Vyřešený problém ale rozpoutal další vědecké diskuse, které vedly k tomu, že na několik let byla petralonská lokalita zcela uzavřena a málem to vypadalo, že na nebohého „prapračlověka“ se začne snášet prach v depozitáři nějakého muzea. Nakonec ale zdravý rozum zvítězil a my už dnes víme o člověku z Petralony docela hodně na to, že žil před více než 700 tisíci lety.

Pračlověk, který mluvil i lovil

Dosahoval výšky kolem 157 centimetrů a dožil se téměř 35 let. To byl tehdy věk hodný kmeta, lidé umírali v průměru kolem 20 let. On a jeho druzi museli už něco tušit o technice lovu, protože další kosterní pozůstatky v jeskyni patřily pražirafám, nosorožcům a hyenám. Ale největším překvapením bylo ohniště – první, které na naší planetě známe. Zdá se, že „v provozu“ bylo velmi dlouho, ale jen těžko zjistíme, jak se tehdy dařilo oheň udržovat a získávat. Podle nálezů pěstních klínů jasně uzpůsobených pro praváky usuzují vědci, že člověk vzpřímený už mluvil artikulovanou řečí. Centrum pravorukosti se v mozku totiž nachází v těsném sousedství řečového centra. Podařilo se shromáždit pozůstatky pěti lidských koster, které jsou dnes těmi nejcennějšími exponáty v muzeích v Athénách a v Soluni.


Do Petralony se můžete podívat i vy. Od 60. let minulého století jí prošlo daleko víc lidí než po 400 tisíc let předtím. Tehdy zasáhlo petralonské naleziště zemětřesení, které uzavřelo vchod do jeskyně. Až do chvíle, než ji zvídaví obyvatelé Petralony opět našli.

Jeskynní labyrint chodeb měří asi tři kilometry, ale zpřístupněna je přibližně desetina. Nedaleké muzeum přetéká stovkami artefaktů, které byly v jeskyni nalezeny a které mají nevyčíslitelnou hodnotu. Pochopíte tak, že když o někom řekneme, že se chová jak „pračlověk Janeček“, tak to vlastně není zas taková urážka.