Praha jako kalendář

0
1046

Založit kdysi město nebylo tak jednoduché. Ale i to je možná důvodem, proč mnohá z nich přežila starověk i středověk a existují v nějaké podobě do současnosti. Kdežto po našich rezidenčních čtvrtích, které rostou kolem nás stále jako houby po dešti, doufejme, za pár století ani pes neštěkne.

Například Etruskové, a po nich i jejich následovníci Římané, nezaložili město bez konzultace s knězem znalým věci. Ten našel vhodný střed nové obce, obrátil svou tvář k jihu a pak vytyčil dva základní směry. Ten s názvem »cardo« vedl od severu přes nadhlavník na jih ve směru místního poledníku. Druhý, »decumanus«, byl na cardo kolmý, vedl tedy od východu k západu a tvořil s ním kříž. Nám se tahle magie může zdát krapet nudná, ale bez ní ve starověku nevěřili, že město má šanci na přežití. O tom, že to fungovalo, byli přesvědčení i středověcí »developeři«, a dál používali starověkých pohanských metod. Pro příklad nemusíme chodit daleko – důkazem toho je samotná Praha.

Najděte si na mapě naší metropole rotundu sv. Kříže na Starém Městě. Právě u ní setkávají čtyři ramena rovnoramenného kříže (každé z ramen měří 1200 metrů), který spojuje a propojuje velmi zajímavé historické památky. Jedna z úseček tvořící tento kříž, a to ta, která by se dala přirovnat k té označované cardo, spojovala na své trase rotundu sv. Štěpána (která stále existuje, ale dnes ji je zasvěcena sv. Longinovi), již zmiňovanou rotundu sv. Kříže, Malostranskou věž Karlova mostu, dnes již neexistující kostelík sv. Martina v podhradí a nakonec pak bývalou baziliku sv. Víta, jejíž základy jsou ukryty pod podlahou gotické Svatovítské katedrály z doby Karla IV. Ještě před bazilikou tu stála rotunda rovněž zasvěcená sv. Vítovi, kterou nechal vystavět kníže Václav. Za zmínku stojí, že obě památky ohraničující tuto úsečku jsou, nebo byly zasvěceny světcům, jejichž svátky se slavily v období slunovratů: svatý Vít připadá na 15. červen a svatý Štěpán na 26. prosinec.

Na tuto osu byla kolmá ta, která zhruba odpovídá starověkému decumanu spojující kostel sv. Klimenta v Klimentské ulici, jinak jeden z nejstarších pražských svatostánků, a kostel sv. Filipa a Jakuba, který se nacházel na dnešním Arbesově náměstí (jako vzpomínka na něj zůstala jen jedna z místních restaurací stejného jména). A také svátky těchto svatých jsou od sebe v kalendáři vzdáleny přibližně půl roku, i když tentokrát bez návaznosti na slunovrat. Filip a Jakub měli společný svátek 11. května, a svatý Kliment se slavil, a dodnes se ve variantě Klement slaví 23. listopadu.

Hlavní roli hrály slunovraty

Na závěr bychom se měli zastavit u vysvětlení, proč tohle všechno. Při podrobnějším studiu oné geometrické magie vědci všimli, že velkou roli v ní hrají slunovraty, hlavně ten letní, a pak také svatý Vít. Za všechno může pohanská minulost, se kterou se křesťanská církev ve středověku nevypořádala zdaleka tak rychle, jak by potřebovala. Naši slovanští předkové rádi a velmi bujaře oslavovali svátek letního slunovratu a s ním spojeného svého hlavního boha Svantovíta. A tak zcela logicky nahradil sv. Vít svého »skorojmenovce« a svátek slunovratu byl organicky začleněn do křesťanské mystiky. Kult slunovratu vzkvétal i ve vrcholném středověku. Důkaz toho existuje dodnes.

Při stavbě Karlova mostu se o 40 metrů k jihu posunula základna Staroměstské mostecké věže. Když si v den letního slunovratu stoupnete doprostřed západního portálu, zapadající slunce se postupně sklání nad Svatovítskou katedrálou: nejdříve protne její hlavní věž a svou pouť ukončí na místě hlavního oltáře, za nímž je umístěn hrob sv. Víta. Tímto pozoruhodným průhledem nahradili gotičtí stavitelé stejný průhled, který se obyvatelům románské Prahy otevíral právě od rotundy sv. Štěpána (sv. Longina). Ten přestal fungovat proto, že se město postupně rozrůstalo a zastínily jej nové a nové stavby.