Proč je Labe Labem aneb Historický „vodopis“ ve zkratce

3
1414

[dropcap]P[/dropcap]ři pohledu na mapu naší republiky si nelze nevšimnout, že jsme zemí řek, říček a potoků. Určitě i proto se tu od pravěku usazovala jedna civilizace za druhou, protože naši dávní předci dobře věděli, že kde je voda, je i život. A když se pak ze sběračů a lovců stali první zemědělci, museli zákonitě oceňovat krajinu, která byla protkána životodárnými toky přinášejícími půdě vláhu. Řeky a potoky dotvářely také krajinný reliéf, jim tedy můžeme poděkovat za to, že Česko je sice nevelké rozlohou, ale s mnoha krajinnými typy, zkrátka, že krása naší vlasti není jednotvárná, ale má mnoho podob. Vodní toky jsou také nenápadnou spojnicí nás, lidí 21. století, s našimi dávnými předky. Proč? Protože žijeme mnohdy na stejných místech na březích tu poklidných, tu divokých řek a říček, které nazýváme jmény, která by mnohdy pravěkým lidem zněla docela povědomě.

Babičky mezi našimi řekami

Tak třeba o Labi nebo o Moravě se mohli dočíst už čtenáři antických zeměpisných a dějepisných děl. Prvně zmiňovanou řeku, která se až za našimi hranicemi stane skutečným evropským veletokem, nazývali starověcí autoři „Albis, Alba nebo Albia“. Jméno vzniklo z prastarého indoevropského slovního základu „albh“, který znamenal „čistý, bílý“. Z něho pochází i starogermánské, dodnes používané označení „Elbe“. A z něho si pak Slované postupně vytvořili naše Labe. Podobně, ze stejného slovního základu, vzniklo i jméno francouzské řeky Aube.

Morava se také může chlubit jedním z nejstarších názvů evropských toků. Antičtí autoři ji označovali jako Maro nebo Marus a toto jméno vychází rovněž z pradávného indoevropského slova, které znamenalo vodu nebo močál. V případě Moravy šlo nejspíš právě o ty močály, protože nejdelší moravská řeka bývala mokřinami doslova obklopena. Germáni pak k názvu přidali svoje slovo „ahawa“, tedy výraz pro vodu nebo řeku a „Marahwa“ byla na světě.

[pullquote_right]Morava se také může chlubit jedním z nejstarších názvů evropských toků. Antičtí autoři ji označovali jako Maro nebo Marus a toto jméno vychází rovněž z pradávného indoevropského slova, které znamenalo vodu nebo močál.[/pullquote_right]

Z předkeltských dob pochází rovněž pojmenování další moravské řeky, Dyje. V ní se ozývá „prasloveso“ „dheu“ (téct, běžet). Pravěké jméno mohlo znít nějak jako „Dujas“ a z něho vznikl nejen české jméno, ale také německá verze „Thaya“.

Dalšími „babičkami“ mezi českými řekami, alespoň podle stáří jména, jsou východočeské toky Cidlina a Metuje. V Cidlině nacházejí jazykovědci ozvěnu indoevropského základu „skeidh/koid“ (čirý, čistý) a v Metuji pak slovo „medh“ značící „prostřední“. Což je mimo jiné důkazem, jak byli naši pravěcí předchůdci dobří pozorovatelé světa kolem sebe. V regionu, kterým Metuje protéká, je skutečně prostředním přítokem většího Labe: nachází se mezi svými dvěma kolegyněmi Orlicí a Úpou. Do „babičkovské“ skupiny můžeme zařadit také moravskou Odru, která je jednou z největších evropských řek. Základem jejího názvu je další indoevropské slovo „uod/ued“, které také označovalo vodu.

Vzpomínka na Kelty a Germány

Keltší předkové nám mimo jiné zanechali vzpomínku na svůj pobyt u nás v podobě pojmenování Jizery a Ohře. Jizera pro ně byla řekou bystře, rychle proudící a podobné názvy vodních toků najdeme všude v Evropě, kde Keltové žili: Francouzi mají Isére, Bavoři Isar a Holanďané Ijser. A Ohře svým jménem říká vlastně to samé jako Jizera. I ona byla, a dodnes mnohde stále je, řekou s rychlým, bystrým tokem. Přesně to totiž znamenalo její keltské pojmenování „Agara nebo Agira“.

A do rodiny „jazykově“ divokých a prudkých toků můžeme zařadit i Vltavu, jejíž jméno vzešlo ze starogermánského „Wilthahwa“, tedy „Divoká řeka“. Ze staré němčiny pochází i název řeky Jihlavy. Ozývá se v ní německé slovo „igel“ označující ježka nebo něco pichlavého. Jihlava byla tedy řekou se dnem plným ostrých bodavých kamenů. Když pak dorazili Slované, německá Igel, Iglau se jim docela líbila, protože připomínala jejich slovo „jihla“ (jehla), kterým vyjadřovali v podstatě to samé.

Slované na scéně

Třebaže lze předpokládat, že Keltové, kteří tu žili dlouho a prakticky na celém území naší země, pojmenovali kdejakou říčku, kterou poznali, byli to nakonec Slované, respektive kmen Čechů, kdo dal našim vodstvům nejvíce názvů. A protože se mezitím v dějinách lidstva přehouplo pár století, šel kupředu i jazykový vývoj. Slovanské a staročeské názvy byly už trochu básnivější a více vystihovaly to, co bylo pro jednotlivé toky typické.

[quote]A do rodiny „jazykově“ divokých a prudkých toků můžeme zařadit i Vltavu, jejíž jméno vzešlo ze starogermánského „Wilthahwa“, tedy „Divoká řeka“.[/quote]

Lužnice je tak „Luční řekou“, která protékala (a stále leckde protéká) luhy, tedy mokřadními loukami. Orlice zas putuje krajem, v němž kdysi v raném středověku žilo na zdejší poměry velké množství orlů. A například jméno Sázava vzniklo z praslovanského výrazu „sadjati“ (sázet, usazovat), protože byla tokem, který přinášel mnoho nánosů, které se usazovaly podél břehů.

Rokytná, Rokytnice apod., což je mimo jiné jedno z velmi častých označení říček a větších potoků u nás, znamenalo místo, kde rostl druh vrby, které se říkalo „rokyta“. Jihomoravská Oslava zase upomíná na dávné staročeské slovo „osla“, které znamenalo brus. V takové řece se nacházely kameny, kterých se používalo k broušení různých nástrojů i zbraní. A podobně vznikly i názvy Brusnice nebo Osnice. Zajímavé je také jméno Desná. Pochází ze slovanského slova „desný“, tedy „pravý“ v protikladu vůči „levý“. Severomoravská řeka Desná, tak byla pravým přítokem Moravy. Ale nenechte s e zmýlit pohledem na současnou mapu, až budete Desnou hledat. Kdysi se řeky „poznávaly“ proti proudu, takže Desná je dnes vlastně řekou levou. V pojmenování některých toků se rovněž objevují osobní jména majitelů: východočeská Kněžná protékala knížecím územím a západočeská Radbuza zase nejspíš územím nějakého Radbuda.
A pokud náhodou bydlíte někde nedaleko moravské Bečvy, tak můžete být i trochu pyšní. Je to prý jeden z nejstarších slovanských názvů vodních toků ve střední Evropě. Souvisí se slovesem „bečet“, které znamenalo naříkavě plakat. A „Bečící řeka“ byla tedy ta, která ve svém korytě „řvala a duněla“.

  • ludek

    pani,je trapne tu cist jak mi tu autor clanku podsouva ze tu nejdriv byly germani a teprve potom sem prisly slovane,kteri byly oproti germanum 100let za opicema a tak se tu opicilo po germanech.
    des!davno se vi,ze slovane tu byly po cele evrope a germani sem sli az kdyz byl nedostatek potravy ze severu/norsko,svedsko,finsko/.
    germani se slovanu baly a nikdy je neporazily,ne nadarmo se starym cechum rikalo bojove a ani rimani se sem neodvazovaly.
    staci se zajimat lepe a soukrome zajimt o nase dejiny a ne papouskovat skolu!
    jiak dobra myslenka

    • Pavla

      Nic proti, ale Bójové byl rod Keltů, žádní „staří Čechové“.

      • alanis

        2ludek: a navíc tyhle Bóje zadupali zbabělí Germáni do země… aspoň dle nálezů a dochovaných pramenů…