Tajemný hrob Attily – muže, před kterým se třásl svět

0
1723

Přezdívalo se mu Bič boží a bála se ho celá Evropa, která právě vstupovala do období raného středověku. Attila byl nejmocnějším králem hunské říše, která v době stěhování národů opanovala na krátkou dobu celou střední a východní Evropu. Přitom samotné jméno Attila znamená v překladu „Tatíček“. Jeho nejslavnější nositel se ale jako laskavý otec rodiny rozhodně nechoval. Všude, kudy hordy divokých Hunů prošly, zůstávali mrtví lidé, znásilněné ženy a vypálené vesnice.

Evropa nebyla v situaci, že by se mohla hrozbě divokých poloasijských nájezdníků bránit. Stěhující se národy nebyly schopny vytvořit pevnou říši, která by mohla Attilovi čelit. A tak si všichni šťastně vydechli, když v roce 453 stárnoucí, ale stále hrozivý panovník zemřel. Stalo se tak v jeho svatební noc, kterou trávil se svou již sedmnáctou manželkou, sedmnáctiletou Ildiko. Podle některých teorií to byla právě ona, kdo se postaral o Attilův konec – měla ho zabít nožem. Podle další verze se Attila udusil vlastní krví, když mu během spánku začala téci z nosu krev.

[pullquote_right]Attila proslul mimo jiné tím, že na svých válečných výpravách uloupil nepředstavitelné poklady. Velká část jich byla údajně uložena do jeho mohyly. [/pullquote_right]

Říše Hunů svého velkého vůdce dlouho nepřežila, samotnému Attilovi však bylo souzeno žít aspoň symbolicky dál. Lovce pokladů láká dodnes Attilův hrob, ale nikdo bohužel neví, kde leží. Mrtvé tělo bylo uloženo do tří rakví, zlaté, stříbrné a železné. Mohyla měla být vybudována v korytu jakési řeky, jejíž tok byl dočasně odveden jinam a teprve po dokončení byla voda navrácena zpět. Jen tak mohlo být místo Attilova odpočinku navždy skryto vykradačům hrobů i těm, kteří by jeho hrob chtěli zhanobit. Podle legendy byly takové hrobky postupně vybudovány tři, dvě pochopitelně falešné. Všichni, kdo na těchto stavbách pracoval, byli do jednoho povražděni.

Stopy míří na Moravu

Attila proslul mimo jiné tím, že na svých válečných výpravách uloupil nepředstavitelné poklady. Velká část jich byla údajně uložena do jeho mohyly. Proto od středověku všichni hledači pokladů podnikali marné výpravy, aby našli hrob. Attilovská horečka propukala postupně na různých místech střední a východní Evropy, včetně Německa, ale také na Moravě a na Slovensku. Jedna z „podezřelých“ lokalit se nachází například nedaleko Nákla na Olomoucku, kde bylo v 19. století objeveno několik zlatých a bronzových předmětů, které byly považovány za součást Attilova pokladu.

Před II. světovou válkou se hledačské šílenství přesunulo na Slovensko, do kraje v okolí Turčianského Svätého Martina. Jakýsi inženýr Štěpán tam utratil veškeré jmění a do smrti se zadlužil. Hledal za pomoci proutkařů, a v jedné z mohyl, které tam objevil, mu proutek ukazoval větší množství kovů. Následné výkopy jeho nález potvrdily – nejednalo se ovšem o bájemi opředený poklad, ale o rudné žíly s vysokým obsahem železa.