Templáři: ve službách božích i ďáblových

1
1055

Byli nejmocnějším, největším a nejvlivnějším středověkým rytířským řádem. Vlastnili nepředstavitelné poklady a mocní panovníci u nich žebrali o pomoc, a to nejen finanční. Místo Kristovi prý ale sloužili čarodějným silám a jejich pýcha je přivedla až na mučidla a do plamenů smrtící hranici.

Správně se jmenovali „Chudí rytíři Krista a Šalamounova chrámu“. Z latinského výrazu pro chrám „templum“ vznikl název, pod kterým je známe dodnes. Jejich chudoba byla ve skutečnosti symbolická. Řád sice vznikl (buď v roce 1118 nebo 1119), aby pomáhal chránit nově založené Jeruzalémské království proti muslimům a zajistil bezpečnost poutníků. O sto let později ale bylo všechno jinak. Na počátku 13. století už vlastnili Templ, své honosné sídlo v Paříži, a vystupovali jako mezinárodní bankéři. Řád shromáždil bohatství, které nemělo v tehdejším světě obdoby, a podléhal přímo papeži. Nedosáhla tak na ně ani světská, ani regionální církevní moc. V čele řádu stáli muži z předních rodin a jeho členové se cítili neporazitelní. Svou arogancí také kdekoho pobuřovali. Žili v neochvějném přesvědčení, že jejich moc a vliv je ochrání před kýmkoliv. Přes svou sílu ale nikomu v podstatě neškodili. Vyvolávali ovšem závist, a to hlavně mezi panovníky a mocnou šlechtou. Mnozí z nich jim nejen záviděli, ale také templářům dlužili astronomické částky.

Snad největší nenávist vůči templářům pociťoval francouzský král Filip IV. Sličný. Vzájemná nevraživost mezi ním a rytíři se neustále stupňovala, až panovník usoudil, že je zlikviduje úplně

Žádný strom ale neroste do nebe, a nad neporazitelnými templáři se začala stahovat mračna. Například v roce 1302 vpadl anglický král Eduard I. s hordou ozbrojenců do londýnského Templu a z tamější pokladny si vzal deset tisíc liber, což byla částka na tehdejší poměry srovnatelná s našimi několika miliony. Eduardův syn byl o pět let později ještě šikovnější: v jeho nenasytných rukách uvízlo padesát tisíc ve stříbře, zlatě a drahokamech. To byl ale teprve začátek.

Zničily je pýcha a závist

Snad největší nenávist vůči templářům pociťoval francouzský král Filip IV. Sličný. Vzájemná nevraživost mezi ním a rytíři se neustále stupňovala, až panovník usoudil, že je zlikviduje úplně. Důvodů se našlo hned několik. Rozčilovala ho templářská nezávislost, což se nehodilo k jeho politické snaze o centralizovaný stát, a rovněž patřil k panovníkům, kteří se u bohatých rytířů astronomicky zadlužili. Za vším ale mohla stát také Filipova ješitnost: sám se v mládí ucházel o přijetí do řádu jako laický bratr, ale byl odmítnut. Přestože templáři dobře tušili, co se chystá, nijak vážně to nebrali. Přemístili sice část majetku mimo Francii, ale dál vyčkávali. Vždyť na jejich straně stál sám svatý otec. Jenže pak na papežskou stolici usedl Klement V., původně francouzský arcibiskup z Bordeaux, který vděčil za své zvolení právě Filipovi. Takže bylo jen otázkou času, kdy proti templářům začne kopat na jeho straně hřiště.

Pak nastal pátek 13. září 1307. Jak vyplyne z následujících řádek, ne nadarmo se od tohoto data ještě prohloubila pověrčivá víra v nešťastné pátky s tímto datem. Filip se osvědčil jako zdatný organizátor. V době, kdy nefungovaly žádné moderní technologie, dokázal zorganizovat akci, při níž prakticky ve stejnou chvíli přepadli královští vojáci všechna templářská sídla ve Francii a zatkli na pět tisíc příslušníků řádu. A co bylo ještě mnohem horší, předali je do rukou dominikánům, kteří byli proslulí inkvizitoři. V následujících týdnech a měsících se rozpoutalo peklo.

Sex s ďáblíkem Bahometem

Templáři byli uvrženi do věznic a podrobeni výslechům doprovázeným nelidským mučením. Mnoho jich během tohoto „zvláštního zacházení“ zemřelo, další skončili jako doživotní mrzáci. Ale inkvizitoři dosáhli toho, co po nich král Filip požadoval: templáři se přiznali nejen k různým ekonomickým machinacím, ale hlavně k tomu, že pod rouškou církevního řádu páchali nejnepředstavitelnější zvrhlosti. Mezi ně patřila nejen sodomie, jak se tenkrát říkalo homosexualitě. Zubožení vyslýchaní přiznali i obcování s ďábelskými silami a zvířaty, vraždy nemluvňat a rituální vraždy, prostě všechno, co jim zvrhlé inkvizitorské mozky při mučení vnutily. Poprvé se tu také ve významnější roli objevila bytost zvaná Bahomet nebo Bachomet.

Dodnes nikdo nedokáže říct, jak vlastně tento démonek vypadal. Už ve středověku byl považován za Ďáblova přisluhovače, a přestože existují desítky svědectví, kdy ho mučení templáři byli nuceni popsat, jeho charakteristiky se velmi různí. Jedni ho popisovali jako hlavu z průčelí Šalamounova chrámu nebo hlavu Jana Křtitele, jiní zase jako ostatky sv. Eufémie. A podle některých výpovědí to měl být relikviář se třemi tvářemi či démon převtělený v kočku. Dnes s odstupem mnoha století se zdá, že většina odporných činů, z nichž byli templáři obviňováni, byla čirou smyšlenkou. Ale hodily se do krámu Filipovi IV.

Na planoucí hranici skončil i poslední velmistr řádu, Jacques de Molay. Stalo se tak ale až v roce 1314, kdy byl upálen v Paříži, na ostrůvku uprostřed Seiny, poblíž soukromé královy zahrady. Před smrtí ale stačil ještě proklít jak krále Filipa, tak papeže Klementa. A jeho kletba se vyplnila. Svatý otec přežil Jacquese jen o měsíc, a o tři čtvrtě roku později zemřel i král Filip IV. Prokletí se pak vznášelo nad celým rodem Kapetovců. Do 14 let skonali tři Filipovi synové i jeho vnuk. To prakticky znamenalo vymření hlavní větve tohoto panovnického rodu, který Francii vládl po staletí.

Objevili templáři Ameriku?

Přes skutečný teror, který se proti řádu ve Francii rozpoutal, se pochopitelně mnoha jeho členům podařilo  přežít. Papež se snažil, aby se stejně krutě vypořádali se „zlobivým“ řádem i v dalších zemích, nejenom ve Francii, ale krutost už nikde nedosáhla takového stupně. A například v Anglii se vyšetřovatelé stavěli k této záležitosti velmi laxně. Někteří z templářů se rozprchli po Evropě a útočiště našli i v zemích, jako byly Čechy a Morava. Někteří dožili v jiných církevních řádech nebo se začlenili mezi johanity, kteří byli rovněž církevním rytířským společenstvím. V zemích, které byly templářům pozitivně nakloněny, se některým z nich podařilo založit nové řády.

Templáři ale dodnes některá svá tajemství nevydali. Vědělo se, že vedle bohatství hmotného shromažďovali také tajné znalosti. Tvrdilo se o nich, že našli Svatý grál či dokonce Archu úmluvy a také, že díky vlastnictví starých a veřejnosti neznámých map, se jim podařilo dlouho před Kolumbem doplout do Ameriky. Ostatně právě Kryštof Kolumbus, stejně jako další slavný mořeplavec Vasco da Gama, byli na následovníky templářů napojeni a je velmi pravděpodobné, že jejich námořní objevy vycházely ze znalostí oněch utajovaných materiálů.

Po templářích najdeme stopy i u nás. Roku 1232 se usadili v Praze na místě dnešního Anenského náměstí. Zbytky románských zdí ve sklepení dnešních domů jsou vlastně zbytky jejich pražského Templu. Daleko větší vliv pak získali na Moravě. Tam jejich jméno dodnes připomínají vinařské sklepy v Čejkovicích, kde byla jejich nejvýznamnější komenda, tedy sídlo řádu, kde se nacházely hospodářské i obytné budovy.

  • ahoj

    je ten první obrázek ze hry Assassins creed ? :-) thumbs up