Už od 16 let si dívka Nano myslí, že je kočka uvězněná v lidském těle a snaží se podle toho i chovat. Stejně jako pravé kočky nemusí moc vodu, a když na ulici vidí psa, zasyčí na něj. Nemá prý problém s viděním ve tmě a slyší zvuky, které jsou za hranicí lidského vnímání. Nano, která se neobejde bez kočičích uší a ocasu, tvrdí, že jedná instinktivně. Uvádí také, že za všechno může její genetická výbava. Proto chodí někdy po čtyřech, mňouká a přede, když je jí dobře. Vzhledem k tomu, že Nano absolvovala řadu odborných vyšetření u psychologů a psychiatrů, je s podivem, že ji v době její nezletilosti norský úřad na ochranu dětí Barnevernet neumístil do nějakého kočičího útulku…