Nesplněný nacistický sen: mluvící psi!

5
800

Jedním z největších paradoxů nacistického Německa byla láska ke zvířatům. Zatímco tisíce lidí umíraly v koncentrácích a věznicích, většina nacistických pohlavárů se vyznávala ze sentimentální lásky k němým tvářím, zvláště ke psům. Tento obdiv k nejlepšímu zvířecímu příteli člověka šel až tak daleko, že se v letech před druhou světovou válkou objevily snahy naučit psy mluvit.

Například ve 30. letech minulého století vlastnila jistá Margarethe Schmidt dogu jménem Asra. Ona i její potomci byli prý velice talentovaní, takže byli začleněni do série pokusů, které měly psy „rozmluvit“. Tehdejší německé noviny psaly nadšené články o tom, jak německé plemeno bude hovořit německy a svého talentu využije k pomoci svým lidských německým kamarádům. Cílem podobných pokusů bylo totiž jediné: vycvičit „mluvící“ psy, kteří by mohli předávat tajné zprávy ve válce a dodávat krátká hlášení z bojišť.

I šíleným nacistickým vědcům bylo ale jasné, že ani nejchytřejší pes nejspíš nepromluví lidskou řečí. Psí komunikace spočívala ve štěkání, podávání tlapek a dalších nonverbálních signálech, které měly nahradit normální jazyk. A nutno dodat, že několik takových jedinců se podařilo vycvičit. Někteří psi se naučili vyštěkávat svoje jméno a říkat si o konkrétní „dobrůtku“, na kterou měli zrovna chuť. Jiní zase uměli počítat. Nicméně nakonec z výcviku „psích zpravodajců“ nic nebylo. Ukázalo se zkrátka, že zvířata mají svoje limity, a tak německá armáda záhy pokusy ukončila, nebo do nich aspoň přestala investovat peníze. A z již vycvičených psů se stali vesměs cirkusoví umělci, kteří svým majitelům alespoň vydělávali na živobytí touto cestou.