Pondělí, Únor 27, 2017
Tato rčení používáme, aniž bychom přemýšleli o tom, kde se v naší mateřštině vzala. Jsou nám tak blízká, že je považujeme za automatickou součást jazyka, který nás provází celý život. Vždyť zní tak blízce, mají neotřelý půvab hovorových výrazů. Tvrdit, že mnohá z nich přežila několik tisíciletí a do zvukomalebné češtiny přicestovala z dávných antických dob, se zdá jako za vlasy přitažené. A přitom rčení jako chytit příležitost za pačesy nebo žabomyší válka připadala výstižná už starým Řekům a po nich i Římanům.
K smrti podvyživené děti si obvykle spojujeme s rozvojovými částmi světa a v historické Evropě s dětmi těch nejchudších. Stačí si vzpomenout, jak tuto chudobu popisoval například Charles Dickens ve svých románech. Nikoho by asi nenapadlo, že špatná výživa trápila ve středověku a na počátku novověku i děti z nejbohatších evropských šlechtických rodů.
Jihoitalská Apulie je krajem, kudy doslova kráčely dějiny. Milovník historie si tu přijde opravdu na své a ještě se může pokochat návštěvou asi největší existující hradní záhady na celém evropském kontinentu. Stačí nasměrovat své kroky k hradu Castel del Monte.
Tisíce turistů zamíří každoročně na jeden z našich nejznámějších zámků, Konopiště. Většina z nich ani netuší, že jen o pár kilometrů dál se nachází památka možná mnohem zajímavější a ukrývající tajemství jak z příběhů o Indianu Jonesovi.
Je opravdu zvláštní prohlédnout si obličej člověka, který žil na území dnešního Německa v dobách, kdy starověkému Řecku zbývalo pouhých 150 až 200 let největší slávy a Řím vypadal ještě jako vesnice. Německým kriminalistům a antropologům se podařilo zrekonstruovat tvář a život přibližně 17leté dívky, která žila před 2650 lety v Dolním Sasku.
Ještě naše prababičky se držely hesla, že chléb je boží dar a také se k němu chovaly s úctou. Určitě i proto byl v těch ne zas tak vzdálených časech chutnou potravinou, která se rozhodně nepekla z nekvalitní mouky, jak je to dnes běžné, alespoň u „průmyslově“ vyráběných chlebů, které koupíte v supermarketu.
Okolní svět je stále plný tajemství, která nedávají současným vědcům spát. Patří k nim i některé starověké vynálezy, které jsou natolik vyspělé, až se skoro nechce věřit, že vznikly tak dávno.
V rodném Rumunsku je považován za národního hrdinu, zbytek světa ho vnímá jako zvrhlého a krutého vládce, který se stal předobrazem slavného upíra - hraběte Drákuly.
Čechy byly v pozdním pravěku a ve středověku zemí drahým kovům zaslíbenou. Připomínky dolování a rýžování zlata nacházíme v pověstech, pohádkách i v historických a archeologických svědectvích. A nedávaly spát ani našim pradědům, zvláště poté, co se k nim dostávaly zprávy o zlatokopech na vzdálené Aljašce. Nemůžeme se proto divit, že i oni si aspoň trochu vyzkoušeli, jaké to je, onemocnět zlatou horečku.
Bylo jí 16 let a zachránila Francii před Angličany. Stala se světicí a Francouzi ji dodnes považují za svou národní hrdinku. Historie ji zná pod jménem Jana z Arku nebo také Panna orleánská. O jejím životě byly popsány stohy papíru, ale stále se vynořují nové a nové otázky. Kdo byla ve skutečnosti tato dívka? Prostá venkovanka, k níž promlouvaly hlasy světců, nebo nevlastní sestra samotného krále? A byla vůbec pannou v pravém smyslu tohoto slova?

NEJNOVĚJŠÍ

NEJČTENĚJŠÍ