Existuje fenomén elektronického hlasu (EVP)?

75
6548

Někteří záhadologové jsou přesvědčeni, že záhrobní svět je tomu našemu blíž, než si vůbec dovedeme představit. Tvrdí, že smrt tělesné schránky neznamená smrt duše či ducha a že se zesnulými se dá komunikovat s pomocí techniky.

Fenoménem EVP (Electronic Voice Phenomena) se zabývali i seriózní vědci, například Thomas Edison. V roce 1920 napsal v magazínu Scientific American, že když naše „já“ přechází do jiného světa, dokáže si zjevně uchovat schopnost působit na hmotu i odtamtud. A jestliže tomu tak opravdu je, dostatečně citlivá aparatura může toto působení zaznamenat – jen je třeba ji vynalézt.  Sám Edison v tom úspěšný nebyl, přišli ale další experimentátoři.

O pokusech s EVP prováděných v různých částech světa se čas od času píše v tisku. Hlasy ze záhrobí se údajně podařilo nahrát na magnetofon a dnes s námi zesnulí komunikují dokonce i prostřednictvím počítače.

Hlasy ze záhrobí?

K nejznámějším experimentátorům v této oblasti patřil švédský filmový dokumentarista Friedrich Jürgenson (1903 – 1987), který si nahrál na magnetofon ptačí zpěv, a když si záznam pustil, zaslechl hlasy svého zesnulého otce a manželky volající jeho jméno. Jürgensonovi se později podařilo nahrát také zprávu od své matky. Jeho magnetické záznamy byly pořízeny za přítomnosti přírodního šumu v pozadí (zpěv ptáků, šumění větru aj.). Ukázalo se, že právě ruchy v pozadí tvoří „stavební kameny“ pro „elektronické hlasy“.

Úspěšný byl také lotyšský psycholog Konstantin Raudive (1909 – 1974), který působil na univerzitě v Uppsale ve Švédsku. Raudive zhotovil přes 100 tisíc nahrávek a testy v laboratoři pak potvrdily, že některé z těchto zvukových záznamů obsahují identifikovatelná a zřetelná slova.

K nejznámějším experimentátorům v této oblasti patřil švédský filmový dokumentarista Friedrich Jürgenson (1903 – 1987), který si nahrál na magnetofon ptačí zpěv, a když si záznam pustil, zaslechl hlasy svého zesnulého otce a manželky volající jeho jméno.

Kritikové poukazovali na fakt, že každý zaznamenaný hlas je tak či onak obyčejný rádiový signál, nicméně ani jeden z nich nedokázal vysvětlit, jak je možné, že hlasy sdělují informace, které se týkají pouze oslovených osob. Jak tedy tyto „rádiové signály“ mohly znát Jürgensenovu nebo Rauddiveho domácí přezdívku, jak to, že znaly historky, které se staly v jejich rodinách? Tato intimní sdělení znaly skutečně jen osoby spojené s konkrétním prostředím.

Zajímavý případ uvádí také Wikipedia. V roce 1990 na jedné ruské univerzitě pracovalo pět psychologů na projektu s názvem Kontakty s druhým světem. Pod vedením prof. Suslova se 37 dobrovolníků, kteří trpěli nevyléčitelnou nemocí, naučilo speciálně vyvinutému počítačovému jazyku. Po své smrti se měli ozvat z onoho světa. Každý z nich obdržel osobní šifru, kterou se měl identifikovat. Od srpna 1990 se na obrazovkách nahrávacích počítačů skutečně objevily první vzkazy! Mrtvý muž se identifikoval svou šifrou, která byla známa pouze Suslovovi. Podle ní bylo jasné, že se jedná o muže, který zemřel ve třiceti devíti letech na rakovinu. Sděloval, že smrt je podivný zážitek, který vede ke stavu, v němž není bolest, strach, smutek ani jiný podobný pocit.

Zvuk elektronických hlasů obvykle vibruje na vysoké frekvenci, jiný je také rytmus frázování. Hlasy zní opravdu jako z jiného světa. Typická je pro ně také monotónnost, jen zřídka je možné zaznamenat jakýsi „záblesk“ emocí.