0
Publikováno 23.3.2011 od Jar. Slanina v rubrice Historie
 
 

Kam se poděla Devátá legie?

devata legie
devata legie

Psal se rok 117 n. l. a severem Anglie táhla proslulá Devátá legie, v níž bojovalo na šest tisícovek špičkově vycvičených římských vojáků. Jejich impérium je vyslalo do těchto nehostinných končin, aby přivedli k poslušnosti divoké a nespoutané Galy. Takřka na sto procent se počítalo s jejím vítězstvím.

Jenže legie se jaksi propadla do země. Tehdy nikdo nemohl tušit, že se začala rodit jedna z historických legend, na kterou Britové doposud nezapomněli, a která není dodnes spolehlivě vysvětlena.

Devátá legie byla chloubou římské armády. Její oficiální název zněl Legie Nova Hispana a založil ji a vycvičil proslulý římský vojevůdce Pompeius Veliký pro boje v Hispánii (jak ostatně napovídá její latinské jméno). Po něm jí velel i Gaius Julius Caesar a prošla s ním četnými válkami s Galy, které se odehrávaly v různých místech Evropy. Tato elitní legie byla roku 43 n. l. vyslána na dobyvačné tažení do Británie, a to pod vedením císaře Claudia, který zdaleka nebyl jenom kulhavým a koktavým popletou, jak ho známe z televizního seriálu. Právě díky němu a díky Deváté byla Británie úspěšně zdolána a na několik desítek let se tamější galské kmeny musely stáhnout do pozadí.

Jenže tenhle stav netrval dlouho. Galové sice byli divocí a pro Římany skutečnými barbary, jenže byli také velmi hrdí, bojovní a v neposlední řadě se od svých okupantů lecčemus z vojenského umění přiučili. Na začátku 2. stol. n. l. začali opět vystrkovat svoje barbarské drápky, protože jim římská okupace nebyla vůbec po chuti. Devátá legie byla proto znovu povolána do boje a vyrazila k dnešním anglicko-skotským hranicím. Vyrážela zvesela, protože její velitelé byli přesvědčeni, že bouřící se galské kmeny rychle zlikviduje. Jenže někde na své pouti se po několikatisícovém vojsku prakticky slehla zem i dějepisné anály. Devátá legie prostě zmizela. A vznikla legenda…

Přemohli Galové Devátou legii?

Jedna její verze hovoří o tom, že vojáky pohltila neprostupná mlha, která je na severu Anglie celoročně běžným jevem. Galové naopak tvrdili, že vojsko zlikvidovali v několika velkých bitvách, a tuto variantu přijalo místní obyvatelstvo natolik za svou, že se traduje dodneška. Na dané téma byly napsány knihy a natočeny filmy, které vyprávějí o statečném boji Galů proti římským uchvatitelům. Skotové si legendu dokonce posunuli ještě o kus dál a rádi o ní hovoří v souvislosti s tím, že si svou svobodu vždycky uhájili. To jako připomínku Angličanům, kteří jim stále nechtějí přiznat naprostou samostatnost.

Jako každá legenda nedal ale příběh ztracené legie spát ani racionálním historikům. Ti nebyli zdaleka přesvědčeni o tom, že legie by mohla během několika bitev skutečně zmizet beze stopy. Byl zpochybněn i po staletí tradovaný rok 117, protože ještě v dalších letech byli v dobových pramenech uváděni někteří velitelé, takže pokud k podivnému zmizení skutečně došlo, pak se tak možná stalo někdy po roce 120 n. l. Existují také svědectví, že po roce 117 se legie podílela na přestavbě pevnosti v Yorku i na bojích s Germány na území dnešního Nizozemí. Ale i historikové museli přiznat, že v průběhu první poloviny 2. stol. n. l. po Deváté legii jakékoliv stopy mizí. A to opravdu definitivně. V minulosti se hovořilo i o tom, že legie se neztratila na území Británie, ale například během židovského protiřímského povstání Bar Kochby v letech 132 – 135 v Izraeli nebo v průběhu některé z bitev proti Partům, kterých v inkriminované době proběhlo několik.

Teď se zdá, že se pomyslný kruh uzavřel. Nedávno byl u staré římské pevnosti Vindolanda nalezen náhrobek Tita Annia, centuriona z Deváté legie. A na něm latinský nápis, kde se hovoří o tom, že zemřel během války, kterou vedli ve 20. letech 2. stol. n. l. Římané s galským domorodým obyvatelstvem. Třebaže je nápis neúplný, vyplývá z něj, že Galové dali Římanům skutečně na frak a zřejmě rozprášili i „ztracenou“ Devátou legii. A protože realita se od legendy většinou liší a je mnohem prozaičtější, je dost pravděpodobné, že přece jen nějací vojáci přežili. Ti pak mohli figurovat v některých pozdějších dokumentech.


Jar. Slanina

 
Autor miluje historii a tajemství. Ponejvíce taková, která se ukrývají pod povrchem věcí a míst, které zdánlivě dobře známe nebo nám na první pohled nepřijdou příliš zajímavá.