Když se biologické zbraně vymknou z ruky

1
865

Při vyslovení slova „antrax“ si většina z nás vzpomene na „obálkový terorismus“, kterému čelila řada zemí světa v letech 2001 a 2002.  Nebezpečnou nemocí tehdy onemocnělo množství lidí a někteří z nich zemřeli. Tajné služby přitom stále nemají jasno, kdo za antraxovými útoky stál.  Biologické zbraně ale nejsou vynálezem 20. století, zmiňuje je mj. už Starý zákon v knize Exodus.  Hospodinovy hrozby, že nepřátele jím vyvoleného židovského národa nakazí morem, můžeme brát jako biblickou nadsázku, ale z historie jsou známy skutečné případy, kdy k použití biologických zbraní došlo.

Když španělský conquistador Francisco Pizarro na počátku 16. století barbarsky likvidoval indiány v Jižní Americe, použití ohně a meče mu nestačilo. Španělé proto darovali indiánům oděvy, které předtím nosili lidé nakažení neštovicemi. Původní obyvatelé neměli vůči neštovicím žádné obranné látky a epidemii tak jen v Peru a Chile podlehly tři milióny lidí. Stejnou taktiku použila i 250 let poté i armáda tehdy vznikajících Spojených států. Nedávno byla objevena soukromá korespondence mezi velitelem pevnosti Fort Pitt a jeho podřízeným: „Zkuste mezi vzbouřené indiánské kmeny rozšířit neštovice. Musíme použít jakékoli prostředky, abychom tuto zvěř zlikvidovali.“ A záhy poté během „mírových rozhovorů“ běloši zástupcům indiánů předali přikrývky a kapesníky, které přinesli ze špitálu, kde se léčili lidé nakažení neštovicemi. Za měsíc nebylo po indiánském povstání v Ohiu ani stopy – nezbyl tu jediný povstalec…

KGB a sverdlovský závod č. 19

Z použití biologických zbraní byla za druhé světové války podezírána Rudá armáda, v této souvislosti se mluví hlavně o tularemii, jde ale o nepotvrzené spekulace. Naproti tomu jisté je, že Japonsko tyto zbraně použilo proti Číně. Každopádně v minulém století vyrábělo biologické zbraně množství států a logicky se proto objevily obavy, že by se případná biologická válka mohla vymknout z rukou a překonat hranice původního konfliktu. To vedlo ke snahám o naprostý zákaz těchto zbraní a k vytvoření konvence zakazující jejich vývoj, výrobu a skladování, k jejímuž podpisu došlo 26. března 1975 v Moskvě.  I přes absolutní zákaz pokračoval ve výzkumu a výrobě biologických zbraní zejména Sovětský svaz, přičemž za tento projekt byla odpovědná 15. správa KGB, která v dobách studené války kontrolovala rozsáhlou síť výzkumných a výrobních závodů utajovaných před západními rozvědkami převážně pod oficiální záštitou státního podniku Biopreparát.

Při vyslovení slova „antrax“ si většina z nás vzpomene na „obálkový terorismus“, kterému čelila řada zemí světa v letech 2001 a 2002.

Asi jen málokdo dnes ví, že ve Sverdlovsku (dnešním Jekatěrinburgu) se v roce 1979 stal incident, kdy došlo k hromadnému rozšíření bakterie „neznámé nemoci“, jíž podlehlo 64 lidí. Ve Sverdlovsku tehdy existoval přísně tajný závod č. 19, který fungoval na základě tajného výnosu Rady ministrů SSSR o zřízení vyspělé technologie na výrobu biologických zbraní z roku 1972. Závodů, které se výzkumem smrtelně nebezpečných bakterií zabývaly, bylo na území SSSR několik, ten sverdlovský se specializoval právě na antrax.

Silnější varianta plicního antraxu

K úniku smrtelně nebezpečného materiálu z tohoto závodu došlo 3. dubna 1979 v ranních hodinách. Podle informací, které se dostaly na veřejnost, k němu došlo během instalace nového zařízení na sušárně. Na vině byla lidská chyba během montáže, při níž se aerosol s bakteriemi antraxu dostal ven otvorem ve ventilačním systému. Důsledkem byl smrtící oblak, který se rozšířil nad celým Sverdlovskem – šlo přitom o nejvíc nebezpečnou formu plicního antraxu. Podle oficiálních údajů v období od 4. dubna do 10. května 1979 nemoci podlehlo 64 lidí. Nezávislí experti se ale shodují na tom, že nemoc si vyžádala několik tisíc obětí. Čísla bohužel není možné ověřit, protože KGB se postarala o přísné utajení celého incidentu a jako příčiny úmrtí byly uváděny i jiné diagnózy. Zdroje nákazy navíc ve městě zůstaly i po 10. květnu, kdy byla ukončena oficiální dezinfekce. Bakterie antraxu mohou totiž v usušeném stavu přežít stovky let a při vytvoření příznivých podmínek se začnou rychle rozmnožovat.

Nejhorší na celém incidentu je fakt, že v závodě č. 19 se tehdy nevyráběla přirozená forma antraxu, ale její „silnější varianta“, na jejímž vývoji se podíleli genoví inženýři. Ataka nemoci byla proto daleko horší a běžné vakcíny proti ní nezabíraly. Titíž odborníci vyvinuli i speciální vakcínu určenou právě proti této variantě, ta ale tehdy nebyla k dispozici pro běžnou populaci – ve Sverdlovsku ji aplikovali pouze vybraným důstojníkům.

Zdroj: vzglydzagran.ru

  • MidnighT

    Přeji si vrátit se v čase a osobně střelit do hlavy Francisca Pizarra… O jak já bych si to vychutnal, nejspíš bych neodolal a tu španělsou zrůdu před tím i mučil rozpálenými kleštěmi… zajímalo by mě jak by dnes svět vypadal, kdyby tuto zvěř a jemu podobné někdo pobil…