Králové to s čistotou nepřeháněli

1
1249

Hygiena je jedním z nejstarších způsobů lidského boje s různými epidemiemi a infekčními nemocemi. Příběhy o hygieně a boji se špínou a chorobami můžeme najít v mnoha historických knihách i starověkých bájích.

Základním a nejstarším způsobem hygieny je koupel. Ta byla už v nejstarších dobách nejoblíbenějším a nejdostupnějším způsobem očisty těla od špíny. V antickém světě a v Osmanské říši patřily lázně a koupelny k samozřejmostem v infrastruktuře městských sídel a patricijských domů.

Ve středověku se na vodu nahlíželo nejen jako na zdroj fyzické čistoty, ale také duchovní očisty. Ve střední Evropě vznikaly od 12. století veřejné lázně neboli lazebny, které se velmi brzy staly součástí společenského života. Sloužily nejen k hygieně či k provádění léčebných úkonů, ale také k životním radostem.

Ovšem jak známo, řada lidí byla tehdy s čistotou na štíru, středověké i leckteré novověké panovníky nevyjímaje. Například o španělské královně Isabele Kastilské (1451 – 1504) je známo, že se za život umyla jen dvakrát – v den svého narození a pak v den, kdy ji ukládali do rakve.

V období rokoka byla koupel téměř tabu a strach z vody měl také významný podíl na šíření moru a syfilidy. Panstvo upřednostňovalo voňavky, jejichž úkolem bylo zakrýt tělesný pach. Vrstva špíny se obecně považovala za ochranný obal před škodlivými vlivy na tělo. Lidé se tehdy koupali výhradně doma a stačilo jim pouze namočení konečků prstů na nohou. Například král Ludvík XIV. (1638 – 1715) si po ránu pouze otíral ruce pálenkou, obličej si otíral plátýnkem, které se ale nesmělo namočit do vody.

S čistotou to ve své domácnosti nepřeháněl ani Napoleon Bonaparte (1769 – 1821). Když se vracíval ze svých četných bitev domů, posílal pokaždé k Josefíně rychlého posla se vzkazem, aby se nemyla do doby, než se vrátí domů. Ve srovnání s výše jmenovanými byl český král Vladislav Jagellonský (1456 – 1516) mnohem osvícenější – chodil do lazebny jednou za dva týdny.