Jméno slavného římského císaře Nerona, který vládl uprostřed prvního století našeho letopočtu, se stalo synonymem šíleného tyrana, který nechal před svými zraky za zvuků harfy shořet antický Řím a dal příkaz k zabití vlastní matky. Z jeho příběhu je patrno, že dobře vedené public relations fungovalo už ve starověku.
Kdyby žil Nero v současnosti, klidně by mohl zahájit soudní při a obvinit řadu lidí z nactiutrhačství a urážky osobnosti. Mezi jedněmi z prvních by před soudem stanul dějepisec Tacitus, který neměl Nerona rád, a ve svých dějinách ho vylíčil jako šílence a lumpa.
Politická pomsta
Mezi dalšími by mohl být obviněn básník Petronius, který byl svými současníky považován za „mistra vkusu“, tedy člověka, který určoval, co se má lepším Římanům líbit a nelíbit. Ani on nepatřil k Neronovým přívržencům, ostatně byl přinucen spáchat sebevraždu za účast v proticísařském spiknutí.
Oba uvedení mužové stáli na straně nejvyšší římské šlechty, která usilovně bojovala proti císaři, hlavně proto, že jim šlapal na paty. Tato politická formace toužila po republice, v níž by měli hlavní slovo bohatí majitelé venkovských pozemků a bankéři. A protože peníze měly sílu už v antice, může nám být Nero se svou snahou poprat s touhle partičkou prospěchářů docela sympatický.
Násilí jako nutný trest
Ani Tacitus a Petroniuis ale neublížili Neronovi tolik jako křesťané. Zastánci tohoto tehdy mladého náboženského učení jsou dnes líčeni jako nešťastníci, které Nero a jeho pochopové neustále krutě pronásledovali a řada z nich kvůli tomuto „běsnění“ skončila na kříži nebo jako krvavá oběť při gladiátorských hrách.
Jenže první křesťané se v Římě, městě nábožensky velmi tolerantním, chovali jako velmi netolerantní skupinka. Římští císaři běžně přinášeli oběti všem bohům, kteří v jejich rozlehlé říši působili. Jenže křesťané tyto obřady záměrně rušili a hrubě rušili také divadelní představení, která považovali za hříšnou zábavu.
Nepřístojným chováním proti sobě popudili většinu obyvatel milionové metropole a Neronovi nezbylo nakonec nic jiného než rázně zakročit. Přitom on sám byl ve vztahu k menšinám a jiným národům, zvláště těm pocházejícím z asijské části impéria, trpělivý, opatrný a diplomatický.
Pravdu tvoří vítězové
Uběhlo dalších pár století a křesťanská ideologie zvítězila na plné čáře. Stará křivda, viděno z pohledu křesťanů, ale nezůstala zapomenuta. Na sklonku starověku byly zničeny téměř všechny prameny, které Nerona líčí v příznivém světle. Naštěstí činnost likvidátorů nebyla stoprocentní.
Ze zachráněných dokumentů máme možnost se dozvědět úplně jinou pravdu o muži, který měl jistě řadu chyb, ale rozhodně nebyl zvrhlíkem vraždícím vlastní příbuzné a ukájejícím své úchylné choutky pozorováním požáru. Navíc požáru ničícího město, které miloval a jehož rozvoji a rozkvětu věnoval nemalé úsilí.