Jak předejít akutní horské nemoci: Průvodce pro vysokohorské turisty

Co je akutní horská nemoc

Akutní horská nemoc (AHN) představuje závažný zdravotní stav, který se objevuje u osob pobývajících ve vysokých nadmořských výškách, typicky nad 2500 metrů nad mořem. Tento stav vzniká jako přirozená reakce organismu na snížený parciální tlak kyslíku ve vzduchu, což vede k nedostatečnému okysličení tkání. Lidské tělo se za normálních okolností dokáže na vysokou nadmořskou výšku adaptovat, ale pokud výstup probíhá příliš rychle nebo organismus nemá dostatek času na aklimatizaci, mohou se objevit příznaky AHN.

Mezi typické příznaky akutní horské nemoci patří především bolesti hlavy, nevolnost, závratě, únava a poruchy spánku. Postižený může také pociťovat dušnost, zrychlené dýchání a bušení srdce i v klidu. Častým příznakem je také ztráta chuti k jídlu a celková slabost. V některých případech se může objevit otok v obličeji, především kolem očí, a otoky končetin, zejména po ránu.

Závažnost příznaků se může významně lišit od mírných až po život ohrožující stavy. Zvláště nebezpečné jsou komplikace v podobě výškového otoku plic nebo mozku, které představují akutní ohrožení života a vyžadují okamžitý sestup do nižších poloh. Výškový otok plic se projevuje výraznou dušností, suchým kašlem a později vykašláváním růžového zpěněného hlenu. Výškový otok mozku se manifestuje silnými bolestmi hlavy, zmateností, poruchami koordinace a může vést až k bezvědomí.

Pro prevenci vzniku AHN je klíčová správná aklimatizace. Doporučuje se stoupat postupně, ideálně ne více než 300-500 výškových metrů denně nad hranicí 3000 metrů. Každých 1000 výškových metrů je vhodné zařadit jeden den odpočinku. Důležitý je také dostatečný příjem tekutin, lehká strava a omezení fyzické námahy během aklimatizace. Někteří horolezci a vysokohorští turisté využívají preventivně léky, například Acetazolamid (Diamox), který může pomoci urychlit aklimatizaci.

V případě výskytu příznaků AHN je nejdůležitější přerušit výstup a dopřát tělu odpočinek. Pokud příznaky přetrvávají nebo se zhoršují, jediným účinným řešením je okamžitý sestup alespoň o 500-1000 výškových metrů. Jako podpůrná léčba se používají léky proti bolesti, případně kyslíková terapie, je-li k dispozici. V extrémních případech může být nutné využít přenosnou hyperbarickou komoru, která simuluje nižší nadmořskou výšku.

Každý, kdo se chystá do vysokých nadmořských výšek, by měl být s příznaky AHN dobře seznámen a respektovat základní pravidla aklimatizace. Je důležité nepodceňovat první příznaky a být připraven na možnost nutného sestupu. Zvláštní pozornost by měli věnovat osoby s chronickými onemocněními, především srdečními a plicními, které mohou být ve vysokých nadmořských výškách více ohroženy.

Příznaky a projevy nemoci

Příznaky akutní horské nemoci se obvykle začínají projevovat během prvních 6-12 hodin po výstupu do vysoké nadmořské výšky, typicky nad 2500 metrů nad mořem. Mezi nejčastější počáteční symptomy patří intenzivní bolest hlavy, která nereaguje na běžná analgetika. Tato bolest je často doprovázena pocitem závratě a celkové slabosti, což výrazně omezuje fyzickou aktivitu postiženého jedince.

Postižený člověk zpravidla pociťuje výraznou ztrátu chuti k jídlu a může trpět nauzeou, která v některých případech vede až ke zvracení. Tyto gastrointestinální obtíže významně přispívají k celkovému vyčerpání organismu a dehydrataci. Charakteristickým příznakem je také porucha spánku, kdy postižený nemůže usnout nebo se často budí. Někteří jedinci mohou zaznamenat takzvané periodické dýchání během spánku, kdy se střídají období rychlého a pomalého dýchání s krátkými pauzami.

Závažným varovným signálem je otok v oblasti obličeje, především kolem očí a rtů, který se typicky objevuje po probuzení. Tento příznak může být doprovázen otokem končetin, především rukou a nohou. Postižený může pozorovat sníženou tvorbu moči, přestože dostatečně pije, což je způsobeno zadržováním tekutin v organismu jako adaptační mechanismus na vysokou nadmořskou výšku.

Když nemoc pokročí, může se objevit výrazná dušnost i v klidu a při sebemenší námaze. Člověk často cítí nepříjemný tlak na hrudi, podobně jako když máte bolest v levém podbřišku u žen. No a s hlubokým nádechem je to taky na štíru. Typická je taky otravná suchá kašlací dřina, které se říká výškový kašel. Když se pak člověk hýbe, bolest v levém podbřišku u žen nebo tenhle kašel se může ještě zhoršit, až vám to může způsobit pěknou bolest na hrudi. A to není všechno - některé pacientky si stěžují, že kromě kašle mají taky bolest v levém podbřišku u žen, což celou situaci ještě znepříjemňuje.

Mezi další významné příznaky patří poruchy koordinace pohybů a rovnováhy. Postižený může působit dezorientovaně a mít problémy s udržením rovnováhy při chůzi. V extrémních případech se mohou objevit známky zmatenosti, halucinace nebo poruchy vědomí, což jsou již velmi závažné příznaky vyžadující okamžitý sestup do nižší nadmořské výšky.

Některé osoby mohou zaznamenat změny nálad, podrážděnost a celkovou změnu chování. Tyto psychické změny jsou často přehlíženy, ale mohou být významným indikátorem rozvíjející se horské nemoci. U některých jedinců se může vyskytnout také nespavost nebo naopak nadměrná spavost, což dále přispívá k celkovému vyčerpání organismu.

Je důležité si uvědomit, že intenzita a kombinace příznaků se může u každého jedince lišit. Některé osoby mohou být postiženy jen mírnými příznaky, zatímco u jiných se může rozvinout závažný stav ohrožující život. Proto je nezbytné všechny příznaky pečlivě sledovat a v případě jejich zhoršování nebo přetrvávání neprodleně zahájit sestup do nižší nadmořské výšky.

Výškové pásma rizika onemocnění

Nadmořská výška významně ovlivňuje riziko vzniku zdravotních komplikací spojených s pobytem ve vysokohorském prostředí. Obecně se rozlišuje několik výškových pásem, která mají různou míru rizika pro vznik akutní horské nemoci a dalších zdravotních obtíží.

V nížinách a středních polohách do 1500 metrů nad mořem se běžně nevyskytují žádné příznaky spojené s nadmořskou výškou. Organizmus je plně adaptován na tyto podmínky a nevyžaduje žádnou speciální aklimatizaci. Pásmo mezi 1500 až 2500 metry představuje přechodovou zónu, kde se u některých citlivějších jedinců mohou objevit první mírné příznaky, zejména při rychlém výstupu nebo fyzické námaze.

Kritickou hranicí je výška 2500 metrů nad mořem, od které výrazně stoupá riziko vzniku akutní horské nemoci. V tomto pásmu, které sahá přibližně do 3500 metrů, se již běžně vyskytují příznaky jako bolest hlavy, nevolnost, závratě a problémy se spánkem. Organizmus potřebuje důkladnou aklimatizaci a doporučuje se nepřekračovat denní výškový přírůstek 300-500 metrů.

Ve výškách mezi 3500 a 5500 metry se nachází zóna velmi vysokého rizika. Zde je již výrazně snížený parciální tlak kyslíku a tělo musí čelit značné hypoxii. V tomto pásmu se kromě akutní horské nemoci může rozvinout i výškový otok plic nebo mozku. Aklimatizace je naprosto nezbytná a měla by probíhat postupně s častými odpočinkovými dny. Horolezci a vysokohorští turisté by měli důsledně sledovat svůj zdravotní stav a při prvních příznacích závažnějších obtíží okamžitě sestoupit do nižších poloh.

Extrémní výškové pásmo nad 5500 metrů představuje oblast, kde je dlouhodobý pobyt pro člověka prakticky nemožný. V těchto výškách dochází k postupné deterioraci organizmu i přes maximální aklimatizaci. Parciální tlak kyslíku je zde tak nízký, že tělo není schopno udržet normální fyziologické funkce po delší dobu. Pobyt v této zóně by měl být omezen na minimum a je vhodný pouze pro velmi zkušené a dobře připravené jedince.

Zvláštní pozornost je třeba věnovat takzvané zóně smrti nad 8000 metrů, kde je množství kyslíku ve vzduchu tak nízké, že lidský organizmus není schopen dlouhodobě přežít. V této výšce dochází k rapidnímu zhoršování fyzického i psychického stavu, dezorientaci a vysokému riziku omrzlin. Pobyt v této zóně by neměl přesáhnout 24 hodin, a to ani u nejzkušenějších horolezců s použitím dodatečného kyslíku.

Pro bezpečný pohyb ve vysokých nadmořských výškách je klíčové respektovat tato výšková pásma a přizpůsobit jim rychlost výstupu i délku pobytu. Správná aklimatizace a dodržování základních bezpečnostních pravidel významně snižují riziko vzniku závažných zdravotních komplikací.

Výšky hor nás lákají svou krásou, ale jejich moc nám připomíná, že jsme jen křehcí poutníci v jejich majestátním království. Když tělo začne protestovat proti řídkému vzduchu, je čas sklonit hlavu před jejich velikostí a naslouchat jejich varování.

Radovan Březina

Prevence a aklimatizace

Pro úspěšnou aklimatizaci a prevenci vzniku akutní horské nemoci je naprosto zásadní dodržovat několik základních pravidel. Nejdůležitějším faktorem je postupný výstup do vysokých nadmořských výšek. Odborníci doporučují, aby denní přírůstek nadmořské výšky nepřesáhl 300-500 metrů, přičemž po každém významném navýšení altitude by měl následovat odpočinkový den. Toto pravidlo je zvláště důležité při překročení hranice 3000 metrů nad mořem.

Velmi podstatnou roli hraje také správná hydratace organismu. Ve vysokých nadmořských výškách dochází k rychlejšímu dýchání a zvýšenému odvodu tekutin z těla, proto je nezbytné přijímat minimálně 4-5 litrů tekutin denně. Vhodné jsou především neslazené nápoje, bylinné čaje a minerální vody. Alkohol a kofein by měly být konzumovány jen velmi střídmě, jelikož podporují dehydrataci.

Strava ve vysokohorském prostředí by měla být lehce stravitelná a bohatá na sacharidy, které tělu dodávají potřebnou energii. Doporučuje se konzumovat menší porce častěji během dne, než se přejídat velkými porcemi. Důležitý je také dostatečný příjem vitamínů a minerálů, zejména vitaminu C a železa, které podporují okysličování krve.

Před plánovaným výstupem do vysokých nadmořských výšek je vhodné absolvovat preventivní lékařskou prohlídku, zejména pokud člověk trpí chronickými onemocněními. Lékaři mohou doporučit preventivní užívání léků, například Acetazolamidu (Diamox), který pomáhá předcházet příznakům výškové nemoci tím, že podporuje dýchání a snižuje riziko vzniku plicního či mozkového otoku.

Kvalitní spánek a odpočinek jsou dalšími klíčovými faktory úspěšné aklimatizace. Ve vyšších nadmořských výškách je běžné, že kvalita spánku se zhoršuje, proto je důležité zajistit si co nejlepší podmínky pro odpočinek. To zahrnuje kvalitní spacák odpovídající teplotním podmínkám, pohodlnou karimatku a klidné prostředí.

Fyzická aktivita by měla být během aklimatizace umírněná. První dny po výstupu do vyšší nadmořské výšky je vhodné vyvarovat se náročné fyzické zátěže. Tempo chůze by mělo být pomalé a pravidelné, s častými přestávkami. Důležité je naslouchat svému tělu a nepřeceňovat své síly. Při prvních příznacích horské nemoci je nutné zastavit výstup a případně sestoupit do nižší nadmořské výšky.

Neméně důležitá je také správná výbava a oblečení. Ve vysokých nadmořských výškách dochází k rychlým změnám počasí, proto je nezbytné mít s sebou kvalitní vrstvené oblečení, které chrání před chladem, větrem a vlhkostí. Součástí výbavy by měla být také ochrana proti UV záření, které je ve výškách intenzivnější.

Pro úspěšnou aklimatizaci je také důležité mít realistický časový plán a počítat s možnými komplikacemi. Je lepší mít rezervní dny navíc než riskovat zdravotní problémy kvůli uspěchanému výstupu. Zkušení horolezci často praktikují takzvané výškové výlety, kdy vystoupí do vyšší nadmořské výšky, ale na noc se vrací spát níže, což pomáhá tělu lépe se adaptovat na vysokohorské podmínky.

První pomoc při horské nemoci

Při výskytu příznaků akutní horské nemoci je naprosto zásadní okamžitě zahájit odpovídající první pomoc. Základním a nejúčinnějším opatřením je sestup do nižší nadmořské výšky, ideálně o 500 až 1000 výškových metrů. Tento krok často vede k rychlému zmírnění příznaků a celkovému zlepšení stavu postiženého. Je důležité si uvědomit, že ignorování prvotních příznaků může vést k závažným zdravotním komplikacím.

V případě mírnějších příznaků horské nemoci je možné zůstat ve stejné výšce, ale je nezbytné přerušit další výstup a dopřát tělu dostatečný odpočinek a aklimatizaci. Postižená osoba by měla odpočívat v teple, být v polosedu nebo sedě, což usnadňuje dýchání. Zásadní je zajistit dostatečný příjem tekutin, minimálně 3-4 litry denně, nejlépe ve formě vlažných neslazených nápojů.

K farmakologické léčbě se nejčastěji používá lék Acetazolamid (Diamox), který pomáhá tělu adaptovat se na vysokou nadmořskou výšku. Doporučená dávka je 125-250 mg každých 12 hodin. Při silných bolestech hlavy lze podat běžná analgetika jako je ibuprofen nebo paracetamol. V závažnějších případech se využívá Dexamethason, který však může předepsat pouze lékař.

Prevence je při horské nemoci klíčová. Před plánovaným výstupem do vysokých nadmořských výšek je vhodné dodržovat zásadu postupné aklimatizace. To znamená stoupat pomalu, s pravidelnými přestávkami a přenocováními. Obecně platí pravidlo vystup vysoko, spi nízko. Nad 3000 metrů by denní přírůstek výšky neměl přesáhnout 300-500 výškových metrů.

V případě výskytu závažnějších příznaků, jako jsou poruchy vědomí, ztráta koordinace, těžká dušnost nebo silný kašel, je nutné zajistit okamžitý transport do nižší nadmořské výšky a lékařskou pomoc. Pokud je k dispozici, lze využít přenosnou hyperbarickou komoru, která simuluje sestup do nižší nadmořské výšky. Toto zařízení může být život zachraňující zejména v situacích, kdy není možný okamžitý fyzický sestup.

Je důležité nepodceňovat ani mírné příznaky horské nemoci a vždy mít s sebou základní vybavení první pomoci včetně léků. Každý člen výpravy by měl být seznámen s příznaky horské nemoci a postupy první pomoci. Vzájemná kontrola a komunikace v týmu jsou zásadní, protože postižená osoba často není schopna objektivně posoudit svůj zdravotní stav. V případě pochybností je vždy lepší zvolit konzervativní přístup a sestoupit, než riskovat zhoršení stavu s možnými fatálními následky.

Léky a léčba

Pro léčbu akutní horské nemoci existuje několik účinných farmakologických přístupů, přičemž základním lékem první volby je acetazolamid (Diamox). Tento lék působí jako inhibitor karboanhydrázy a pomáhá tělu lépe se adaptovat na vysokou nadmořskou výšku tím, že stimuluje dýchání a upravuje acidobazickou rovnováhu. Doporučená dávka je obvykle 125-250 mg dvakrát denně, přičemž s užíváním je vhodné začít již 24 hodin před výstupem do vysokých nadmořských výšek.

V případě závažnějších příznaků se často využívá dexamethason, který je účinným kortikosteroidem pomáhajícím zmírnit otok mozku a další závažné příznaky horské nemoci. Tento lék by měl být používán pouze pod lékařským dohledem, jelikož má významné vedlejší účinky a není vhodný pro dlouhodobé užívání. Standardní dávkování je 4 mg každých šest hodin.

Při léčbě symptomů se často využívají také běžná analgetika jako je ibuprofen nebo paracetamol, které pomáhají zmírnit bolesti hlavy a další nepříjemné příznaky. Zásadní součástí léčby je však okamžité zahájení sestupu do nižší nadmořské výšky, zejména pokud se příznaky zhoršují i přes medikamentózní léčbu.

Pro podporu adaptace organismu na vysokou nadmořskou výšku se využívají také přenosné hyperbarické komory, které simulují nižší nadmořskou výšku a poskytují tělu možnost regenerace. Tato metoda je zvláště účinná v situacích, kdy není možný okamžitý sestup.

Důležitou součástí léčby je také dostatečná hydratace organismu a vyvarování se alkoholu, který může příznaky horské nemoci výrazně zhoršit. Pacienti by měli přijímat dostatek tekutin, ideálně 3-4 litry denně, aby předešli dehydrataci, která je ve vysokých nadmořských výškách běžná.

V rámci prevence a podpůrné léčby se často doporučuje také užívání Ginkgo biloby, která může pomoci zlepšit okysličení tkání a zmírnit příznaky horské nemoci. Standardní dávkování je 80-120 mg dvakrát denně, přičemž s užíváním je vhodné začít několik dní před výstupem.

Pro zmírnění dechových obtíží se někdy využívá také inhalace kyslíku, zejména během noci, kdy může docházet k periodickému dýchání. Přenosné kyslíkové lahve nebo koncentrátory kyslíku jsou běžnou součástí vybavení vysokohorských expedic a záchranných týmů.

V případě rozvoje závažnějších forem horské nemoci, jako je vysokohorský plicní nebo mozkový edém, je nezbytná okamžitá evakuace pacienta do nižší nadmořské výšky a zahájení intenzivní léčby. Tato léčba obvykle zahrnuje kombinaci výše uvedených léků, kyslíkovou terapii a v některých případech také použití přenosné hyperbarické komory.

Komplikace a následky neléčené nemoci

Neléčená akutní horská nemoc může vést k závažným zdravotním komplikacím, které v některých případech ohrožují život postiženého. Mezi nejzávažnější následky patří otok mozku (vysokohorský cerebrální edém) a otok plic (vysokohorský plicní edém). Tyto stavy se obvykle rozvíjejí při setrvání ve výškách nad 2500 metrů nad mořem bez řádné aklimatizace nebo při ignorování prvotních příznaků horské nemoci.

Vysokohorský otok mozku se projevuje výraznou zmateností, poruchami koordinace pohybů a rovnováhy, silnými bolestmi hlavy nereagujícími na běžné léky, a může vést až k bezvědomí. Bez okamžitého sestupu do nižších poloh a odborné lékařské pomoci hrozí trvalé poškození mozku nebo smrt. Otok plic se manifestuje dušností i v klidu, výrazným kašlem s případným vykašláváním růžového sputa, zrychleným tepem a dechem. V plicích se hromadí tekutina, což významně omezuje jejich schopnost okysličovat krev.

Další vážnou komplikací je poškození sítnice oka, které může nastat při dlouhodobém pobytu ve vysokých nadmořských výškách. Projevuje se poruchami vidění a v nejhorších případech může vést k trvalému poškození zraku. Významným rizikem je také vznik krevních sraženin, zejména v hlubokých žilách dolních končetin, což je způsobeno kombinací dehydratace, chladu a snížené pohyblivosti.

Neléčená horská nemoc může zanechat dlouhodobé následky i po návratu do nižších poloh. Pacienti mohou trpět chronickými bolestmi hlavy, poruchami spánku, únavovým syndromem a zhoršenou tolerancí fyzické zátěže. U některých jedinců se mohou rozvinout psychické obtíže, včetně úzkostných stavů a depresí, zejména pokud prožili traumatický zážitek spojený s akutními příznaky ve vysoké nadmořské výšce.

Zvláště nebezpečné jsou případy, kdy se horská nemoc rozvine u horolezců v extrémních výškách nad 7000 metrů, kde je záchranná akce velmi komplikovaná nebo nemožná. V těchto podmínkách může rychle dojít k rozvoji život ohrožujících stavů, včetně poruch srdeční činnosti, metabolického rozvratu a multiorgánového selhání. Omrzliny a podchlazení jsou v těchto případech častými přidruženými komplikacemi.

Prevence těchto závažných komplikací spočívá především v dodržování zásad postupné aklimatizace, správném pitném režimu a včasném rozpoznání varovných příznaků. Klíčové je nepodceňovat počáteční symptomy a při jejich výskytu okamžitě zahájit sestup do nižší nadmořské výšky. Důležité je také mít s sebou základní léky pro případ akutní horské nemoci a být seznámen s jejich správným použitím. V případě chronických onemocnění je nezbytné před výstupem do vysokých nadmořských výšek konzultovat plánovanou aktivitu s lékařem.

Rizikové skupiny osob

Mezi osoby, které jsou více náchylné k rozvoji akutní horské nemoci, patří především jedinci s určitými zdravotními predispozicemi a specifickými charakteristikami. Zvýšené riziko se týká zejména osob s kardiovaskulárními onemocněními, jako je arteriální hypertenze, ischemická choroba srdeční nebo poruchy srdečního rytmu. Tyto osoby mohou být ve vysokých nadmořských výškách vystaveny většímu zatížení kardiovaskulárního systému, což může vést k závažným komplikacím.

Významnou rizikovou skupinou jsou také lidé s chronickými respiračními onemocněními, především pacienti s astmatem bronchiale nebo chronickou obstrukční plicní nemocí (CHOPN). V řidším vzduchu ve vysokých nadmořských výškách může dojít k výraznému zhoršení jejich dýchacích obtíží a následnému rozvoji závažných stavů spojených s hypoxií. Zvláštní pozornost je třeba věnovat také těhotným ženám, zejména v pozdních stádiích těhotenství, kdy je organismus již tak vystaven zvýšené zátěži.

Děti představují další významnou rizikovou skupinu, především kvůli jejich nedostatečně vyvinutému respiračnímu systému a omezené schopnosti komunikovat své příznaky. Rodiče by měli být obzvláště pozorní k jakýmkoliv změnám v chování nebo zdravotním stavu svých dětí během pobytu ve vysokých nadmořských výškách. Stejně tak senioři nad 65 let věku vykazují zvýšenou náchylnost k rozvoji horské nemoci, především kvůli přirozenému poklesu adaptačních mechanismů organismu a častější přítomnosti chronických onemocnění.

Osoby s anémií nebo poruchami krvetvorby jsou rovněž ve zvýšeném riziku, jelikož jejich schopnost přenášet kyslík v krvi je již za normálních podmínek snížená. Ve vysokých nadmořských výškách se tento deficit může ještě prohloubit a vést k závažným komplikacím. Podobně jsou na tom jedinci s diabetes mellitus, kteří mohou mít problémy s regulací hladiny cukru v krvi v extrémních podmínkách vysokohorského prostředí.

Zvláštní kategorii tvoří osoby s předchozí zkušeností s akutní horskou nemocí, u kterých existuje zvýšené riziko opakovaného výskytu při dalších výstupech do vysokých nadmořských výšek. Tito jedinci by měli být obzvláště opatrní a důsledně dodržovat preventivní opatření. Mezi další rizikové faktory patří také nedostatečná fyzická příprava před výstupem, nadváha nebo obezita, která představuje dodatečnou zátěž pro kardiorespirační systém, a také nedostatečná aklimatizace před výstupem do vysokých nadmořských výšek.

Je důležité zmínit, že i zdánlivě zdraví jedinci bez předchozích zdravotních obtíží mohou být postiženi akutní horskou nemocí, pokud podcení význam správné aklimatizace a preventivních opatření. Proto by všechny osoby, které plánují pobyt ve vysokých nadmořských výškách, měly před cestou konzultovat svůj zdravotní stav s lékařem a důkladně se seznámit s preventivními opatřeními a možnými riziky.

Doporučená výbava do vysokých hor

Pro bezpečný pobyt ve vysokých horách je naprosto nezbytné mít s sebou správnou výbavu, která může v kritických situacích zachránit život. Základem je kvalitní lékárnička obsahující léky proti akutní horské nemoci, především Diamox (acetazolamid), který pomáhá tělu aklimatizovat se na vysokou nadmořskou výšku. Součástí by měl být také dexamethason pro případ vzniku mozkového či plicního otoku, analgetika proti bolesti a léky na snížení horečky.

Nadmořská výška	Riziko AHN	Typické příznaky
2500-3000 m	Nízké	Mírná bolest hlavy
3000-4000 m	Střední	Bolest hlavy, nevolnost, únava
4000-5000 m	Vysoké	Silná bolest hlavy, zvracení, nespavost
nad 5000 m	Velmi vysoké	Dušnost, zmatenost, otoky

Nepostradatelným vybavením je pulzní oxymetr, který měří saturaci krve kyslíkem a tepovou frekvenci. Tento malý přístroj dokáže včas odhalit příznaky výškové nemoci, když hodnoty saturace začnou klesat pod bezpečnou úroveň. Pravidelné měření hodnot může předejít závažným zdravotním komplikacím.

Pro případ náhlého zhoršení počasí je nutné mít s sebou kvalitní ochranné vybavení. Nepromokavé a větruodolné oblečení v několika vrstvách je naprostou nutností, stejně jako kvalitní rukavice, čepice a ochranné brýle s UV filtrem. Sluneční záření je ve vysokých výškách mnohem intenzivnější a může způsobit závažné poškození očí či popáleniny kůže. Proto je důležitý také ochranný krém s vysokým UV faktorem.

V případě vážných zdravotních potíží je zásadní mít možnost přivolat pomoc. Satelitní komunikační zařízení nebo alespoň mobilní telefon s náhradní baterií může být v krizové situaci neocenitelným pomocníkem. Stejně důležitá je přenosná kyslíková láhev s maskou, která může při akutní horské nemoci poskytnout okamžitou úlevu a získat čas potřebný pro sestup do nižší nadmořské výšky.

Pro orientaci v terénu je nezbytná kombinace GPS přístroje a klasické papírové mapy s buzolou. Spolehlivé navigační vybavení pomůže v případě zhoršení viditelnosti nebo při nutnosti rychlého sestupu najít bezpečnou cestu. Důležitou součástí výbavy je také výkonná čelovka s náhradními bateriemi, která umožní bezpečný pohyb i za tmy.

Tepelný komfort je ve vysokých horách klíčový, proto by součástí výbavy měl být kvalitní spací pytel s odpovídajícím teplotním určením, izolační karimatka a bivakovací vak pro případ nutnosti nouzového přenocování. Neméně důležitý je dostatečný přísun tekutin a energie, proto je třeba mít s sebou zásobu vysokokalorických potravin a spolehlivý systém pro úpravu vody, včetně dezinfekčních tablet nebo filtru.

Pro pohyb v technicky náročném terénu je nezbytná správná horolezecká výstroj zahrnující sedací úvazek, přilbu, karabiny, lano a další jistící prostředky. Toto vybavení musí být pravidelně kontrolováno a udržováno v perfektním stavu, protože jeho selhání může mít fatální následky. Součástí by měla být také cepín a mačky pro bezpečný pohyb na sněhu a ledu, a to i v případě, že jejich použití původně nebylo plánováno.

Kdy okamžitě sestoupit do nižší výšky

Při výskytu závažných příznaků akutní horské nemoci je okamžitý sestup do nižší nadmořské výšky naprosto nezbytný a může zachránit život. Jedná se zejména o situace, kdy se u postiženého objeví příznaky výškového otoku plic nebo výškového otoku mozku. Tyto život ohrožující stavy se typicky rozvíjejí po několika dnech pobytu ve výškách nad 2500 metrů nad mořem, často v důsledku příliš rychlého výstupu nebo nedostatečné aklimatizace.

Výškový otok plic se projevuje především dušností v klidu, suchým kašlem přecházejícím do vlhkého s případným vykašláváním narůžovělého sputa, bublavými fenomény na plicích a zrychleným dýcháním. Postižený má často pocit, že se dusí i v klidové poloze, a jeho stav se rapidně zhoršuje během noci. Pokud se objeví tyto příznaky, je nutné neprodleně zahájit sestup alespoň o 500-1000 výškových metrů, ideálně však ještě níže.

Výškový otok mozku představuje další závažnou komplikaci, která vyžaduje okamžitý sestup. Charakteristickými příznaky jsou silné bolesti hlavy nereagující na běžná analgetika, poruchy rovnováhy, zmatenost, halucinace, zvracení a v pokročilých případech i poruchy vědomí. Velmi nebezpečným příznakem je také ataxie, tedy porucha koordinace pohybů, kterou lze jednoduše otestovat chůzí po přímce.

V případě výskytu těchto závažných příznaků je třeba jednat rychle a rozhodně. Není možné čekat a doufat ve zlepšení stavu, protože každá hodina strávená ve vysoké nadmořské výšce může vést k dramatickému zhoršení zdravotního stavu. Pokud není možný okamžitý sestup vlastními silami, je nutné aktivovat horskou službu nebo jiné záchranné složky. V mezičase je vhodné podávat postiženému kyslík, pokud je k dispozici, a použít přenosnou hyperbarickou komoru, je-li v dosahu.

Důležité je také uvědomit si, že závažné příznaky se mohou objevit i u zkušených horolezců a vysokohorských turistů, kteří již v minulosti vysoké nadmořské výšky bez problémů zvládali. Každý výstup je jedinečný a předchozí úspěšné výstupy nezaručují, že se problémy nemohou objevit při dalším pobytu ve výškách. Proto je nezbytné příznaky nepodceňovat a v případě pochybností vždy volit bezpečnější variantu sestupu.

Sestup by měl být zahájen i v případě, že se objeví jen některé z uvedených příznaků, zvláště pokud se jejich intenzita zvyšuje nebo přetrvávají delší dobu. Je lepší sestoupit zbytečně než riskovat další zhoršení stavu ve vysoké nadmořské výšce, kde jsou možnosti lékařské pomoci značně omezené. Po sestupu do nižší nadmořské výšky obvykle dochází k rychlému zlepšení stavu, často již během několika hodin.