Proč je Macbeth prokletý aneb Krvavá pomsta králova ducha

Je snad nejslavnější Shakespearovou tragédií. Strhující příběh o skotském králi Macbethovi a jeho ambiciózní manželce bral dech divákům v 17. století stejně jako dnes. Obě hlavní role jsou pro herce těžké, ale i nádherné. Nicméně na divadelních prknech se s touto hrou zas tak často nesetkáváme. Macbeth je totiž hrou prokletou a nikdo dodnes neví, proč tomu tak vlastně je. Už při jeho premiéře v roce 1606 došlo k tragédii. Mladík, který ztělesňoval panovačnou Macbethovu manželku (v alžbětinském divadle hráli muži ženské role), těsně před prvním představením onemocněl. Přesto chtěl hrát, ale osud mu to neumožnil. Pár minut před vstupem na jeviště zemřel. Samotný divadelní příběh plný krve a násilí byl příliš krutý i na svou dobu a král Jakub I. byl po zhlédnutí Macbetha tak znechucen, že ho zakázal po dlouhých sedm let hrát.

Šílenství střídá smrt

I další roky potvrdily, že nad touto hrou vládne Zlo. Spojováno bylo hlavně právě s rolí lady Macbeth. Mnoha hercům a hlavně pak herečkám se stávalo, že je diváci málem ukamenovali, protože si mysleli, že jsou skutečné vražedkyně, další kolegyně zas během hraní či zkoušení utrpěly nějaký vážný úraz, často například padaly z jeviště během proslulé „náměsíčné scény“. Jednu z hereček chtěl dokonce uškrtit kolega, který nabyl dojmu, že skutečně zešílela. Jenže to byl on, koho šílenství posedlo... V roce 1849 při jednom newyorském představení se přeneslo šílenství i do hlediště. Strhla se obrovská pranice, kterou 30 diváků nepřežilo. A na prokletí nic nezměnilo ani moderní 20. století. Když hrál Macbetha slavný anglický herec Laurence Olivier, zřítilo se z prostor nad jevištěm obrovské závaží, které spadlo jen několik centimetrů vedle něj a málem ho zabilo. Navíc se produkce tohoto představení rozhodla používat při bojových scénách skutečné meče. Jeden z nich se zlomil a odlétl mezi diváky, kde lidi vyděsil tak, že někteří utrpěli šok a jeden muž skončil se srdečním kolapsem. [pullquote_right]V roce 1849 při jednom newyorském představení se přeneslo šílenství i do hlediště. Strhla se obrovská pranice, kterou 30 diváků nepřežilo. A na prokletí nic nezměnilo ani moderní 20. století. [/pullquote_right] To bylo v roce 1937. O pět let později hrál Macbetha další slavný anglický divadelní bard, John Gielgud. A děsivá atmosféra byla ještě horší. Tři herci zemřeli a kostýmní výtvarník spáchal sebevraždu záhy po premiéře. O jedenáct let později v roli Macbetha málem uhořel Charlton Heston. Později se zjistilo, že část jeho kostýmu byla napuštěna hořlavou látkou.

Divadelní vrah byl slušný člověk

Podobných historek se traduje zvláště v anglosaském prostředí celá řada, a tak se nelze divit, že herci jsou v případě této hry velmi opatrní. Před premiérou se považuje za velmi zlé znamení, když o ní někdo mluví jako „Macbethovi“: důsledně bývá označována jako „ta skotská hra“. Když už se této chyby někdo dopustí, musí učinit některý z rituálů, které prý prokletí mohou zahnat: například musí třikrát oběhnout budovu divadla, pak si plivnout přes levé rameno a počkat, než bude pozván zpět dovnitř. A proč je Macbeth prokletý? Údajně proto, že ve slavných scénách s čarodějnicemi použil Shakespeare jedno ze zaklínadel, které v té době patřilo běžně do arzenálu venkovských čarodějnic a zaříkávaček. Když pak některé z těchto „dam“ viděly představení, proklely hru navěky. Tuto teorii však vyvrací fakt, že tragédie se děly už u Macbethovy premiéry. Hru ale možná proklel sám duch skutečného Macbetha, který se chudák musí obracet v hrobě. Shakespeare ho popsal jako slabocha, který na jednu stranu toužil po moci a kvůli tomu neváhal zabít svého předchůdce, ale na druhou stranu se utápěl v pochybách a nakonec vyčítal své ženě, že ho dohnala ke zločinu. V divadelní verzi je zjevné, že stejně slabošská byla i jeho vláda nad Skotskem. Ve skutečnosti byl Macbeth I., žijící v 11. století, poměrně schopný panovník a na trůn se dostal stejně jako desítky jeho současníků: v bouři sporů a lokálních bitev. I když nepanoval dlouho, prokázal svoje vladařské schopnosti, a Skotové ho rozhodně považovali za právoplatného krále. Svědčí o tom i fakt, že byl pohřben na ostrově Iona v Hebridách. A to se všemi poctami, které příslušely uctívanému králi.