Apačský poklad - zlato, které vraždí

Je to prokletí, nebo pomsta indiánů za to, co jim bílí muži provedli? Kdo ví, jedno je ale jisté. Dodnes umírají v horách Arizony poblíž hlavního města Fénixu lidé a nikdo nedokáže spolehlivě říct, proč tomu tak je. Podle některých svědectví za to mohou dokonce zlí duchové. Vypadá to jako pohádka a ještě k tomu hodně za vlasy přitažená. Kdysi existoval velký zlatý poklad, který patřil arizonským indiánům z kmene Apačů. Nikdo nedokáže říct, jak velký je, ale stovky nadšených dobrodruhů vyráželo od 16. století po jeho stopách. Většina z nich se nevrátila.

Konec jedné civilizace

Apačský poklad se znovu stal středem pozornosti letos na jaře. Důvodem byl smutný konec několika průzkumníků, kteří za ním vyrazili loni na podzim, a po několika týdnech se po nich slehla zem. Jako smutné memento objevili záchranáři, které najali rodinní příslušníci, jen opuštěné stroje, jež měly sloužit k dobývání zlata. Až na konci letošní zimy byla objevena těla, lépe řečeno to, co z nich nechala hladová zvěř. S touto tragédií se tak znovu otevřel vzrušující a tajemný příběh indiánského zlata. Indiáni žili v okolí dnešního Fénixu už před 12 tisíci lety. Stavěli rozsáhlá puebla, ale z jejich civilizace, která se dožila evropského středověku, mnoho nezůstalo. Když se sem dostal v roce 1539 první běloch, kterým byl španělský cestovatel a velký dobrodruh Fray Marcos de Niza, mohl jen konstatovat zkázu světa, který dával tušit, že byl plný bohatství a tajemství.

Když stíny vraždí

Fray se o zdejším kraji dozvěděl při svých několikaletých toulkách dnešním Mexikem. Tam také poprvé uslyšel o zlatě ukrytém v horách a také o tom, že možná právě zde leželo legendárních sedm měst říše Cíbola, která se měla utápět v nepředstavitelném bohatství. To vše mělo pro Fraye sílu magnetu. Vydal se hned za vábničkou zlata, ale marně. Poprvé ale popsal setkání se strážnými duchy. Na výpravu s sebou vzal i svého marockého sluhu Estéfana, který byl proslulým průzkumníkem. Jeho talent jej ale stál život, protože když hledal cestu do hor, byl zabit za velmi podezřelých okolností. Fray tehdy tvrdil, že Estéfana zlikvidovaly podivné bytosti, které vypadaly jako lidé, ale chovaly se podivně a lidmi rozhodně nebyly. Spíše jen jakýmisi stínovými odrazy.

Neprůstřelní mstitelé

Fray byl všeobecně považován za velmi inteligentního člověka. Takže nikdo nezpochybňoval jeho tvrzení. Nicméně kněží neslyšeli rádi povídačky o nějakých duších, kteří likvidují bílé kolonizátory. Těmhle duchům ale nešlo o rasovou příslušnost svých obětí. Šlo jim o to, aby se nikdo nedostal ke zdroji zlata. To potvrdily i osudy následujících výprav. Většina z nich skončila naprostým fiaskem a jejich účastníci se z nich nevrátili živí. A pokud ano, všichni se shodovali na tom, že je přepadla skupinka „lidí – nelidí“, proti kterým neměli šanci. Přežili jakoukoliv ránu a kulky procházely jejich těly jako mlhovinou.

Nepomohly ani mapy

Podobné historky se tradovaly až do začátku 20. století. Mezi nimi se objevilo i svědectví jednoho odvážlivce, jenž byl v polovině 19. století ve skupině, které se naleziště podařilo najít. Hovořil o pokladu i o tom, že si stačili nabrat valounů i šperků, jenže pak se opět dostavili duchové a bylo po úspěšné akci. Nikdo ale nešťastnému muži nevěřil. A pak už nastal čas, kdy se ekonomicky sílící Amerika začala zajímat o jiné věci než o indiánské báchorky. Jenže pak v roce 1912 dostala advokátka E. C. Ruth staré mapy oblasti, kde se měl poklad nacházet i se zakresleným nalezištěm. Jako moudrá a vzdělaná žena odložila mapu hluboko do knihovny a nemínila se vzdát svoji slibně se rozvíjející kariéry. Mapy ale nedaly spát jejímu synovi Adolfovi. Ten o 20 let později vyrazil na výzkumnou výpravu a skončil jako mnozí před ním. Bez pokladu i bez života. Našla se prakticky jen jeho lebka, kterou nešťastná matka nechala vyšetřit zkušenými dentisty a antropology. Ti jí jen potvrdili, že se jednalo o jejího nebohého syna.

Nic pro lidské duše

Ani moderní věk ale neubral odvahy těm, kteří touží zbohatnout na apačském zlatě. Jen co skončilo šílenství II. světové války, vydávali se další a další lidé do arizonských hor a hledali znovu a znovu. A činí tak dodnes. Úřady uvádějí, že ročně se na podobnou výpravu vydá několik stovek osob. Stále marně a ti, kteří přežijí, stále tvrdí, že se potkávají se zvláštními bytostmi, kteří je ohrožují. V posledních desetiletích se tu prý objevuje jen jeden muž. Vypadá jako pistolník z kovbojek a zvládne se vypořádat i s početnou přesilou. Proč by taky ne, když je nesmrtelný. Znalci indiánských mýtů tvrdí, že bychom se legendě o proklatém zlatu neměli smát. Indiáni věří, že v oné tajemné jeskyni, kde se nachází, je nejen jejich pokladnice, ale také vchod do paralelních světů. Z nich také přicházejí oni duchové, kteří poklad chrání. Někteří z Indiánů odvedli vědce ke vchodu do jeskynního systému a podle hodnověrných svědectví se prý opravdu jednalo o pozoruhodné místo. Jako by jedním dechem přitahovalo a přitom odpuzovala lidské nenechavce i snílky. Skupinka mrtvých z mužů z letošního roku je jasným důkazem toho, že pověsti bychom neměli podceňovat a na výpravu za pohádkovým pokladem se rozhodně vydat někam jinam.