Bitva na Bílé hoře: všechno bylo jinak

Původně nenápadnou bitvou na Bílé hoře 8. listopadu 1620 začala politická katastrofa, která ovlivnila dějiny našeho národa na několik následujících století. Z vojenského hlediska šlo spíše o „bitvičku“, která byla až později zahrnuta pečlivými historiky do válečného šílenství, jež ze školy známe jako třicetiletou válku. Stanulo v ní proti sobě vojsko císaře Ferdinanda II. proti českým stavům soustředěným v Praze, městě v tu dobu již poměrně bytelném, opevněném, dobře zásobeném a s početnou posádkou, vybavenou mimo jiné solidním dělostřeleckým arzenálem.

Král, který uměl prchat

Dnes se zdá, že největší chybou bylo angažmá tzv. zimního krále Fridricha Falckého, kterého si čeští stavové zvolili za panovníka místo nenáviděných Habsburků. Tento muž si své působení v rozbouřených Čechách představoval nejspíš trochu jinak. Chtěl tu zkrátka „zdobit“ a užívat si královského majestátu a nevšiml si, že se stěhuje do země, která je odhodlaná bojovat.

Po prohrané bitvě si tedy raději sbalil svých pár královských švestek a uprchl. Jistým paradoxem je, že ve svém erbu měl latinské heslo „Diverti nesci“, což v překladu znamená „Neumím prchat“.

V jeho zbabělém skutku mu nezabránila ani nabídka pražských měšťanů a židovské obce, kteří hned po prohrané bitvě přišli se značnou částkou, která by umožnila další boje. Zároveň se ku Praze blížila také očekávaná „stavovská“ posila z Uher vedená Bethlenem Gáborem, který by nejspíš zvládl znovu umravnit ty své uherské spolubojovníky, kteří už do bitvy zasáhli, tedy spíše z ní poměrně rychle prchli.

Fiasko, které nikdo nečekal

Jenže nic z toho nepomohlo. Stavovský odpor se zcela zhroutil. Překvapilo to i Ferdinanda II., který počítal s tím, že další výpad z Prahy bude představovat pro jeho vojsko velký problém a že stavové mají velkou šanci na vítězství. Bělohorská bitva ale měla nejspíš nějakým hnutím osudu skončit tak, jak skončila: Totálním fiaskem českého odporu. Zůstala po ní hořkost, která se někdy ozývá ještě téměř po čtyřech stoletích. A také legenda o tom, jak do poslední chvíle a posledního muže bojovali za českou věc poblíž pražské obory Hvězda jen udatní Moravané.

Pravda o moravském hrdinství

Ale i tenhle dojemný příběh má velké trhliny. V řadách „Moravanů“ byli povětšinou najatí němečtí lancknechti, tedy žoldáci, pro které bylo válčení řemeslem. Pod vedením Jindřicha Šlika ovšem bojovali velmi urputně, zdá se tedy, že moravští páni si najali řemeslníky skutečně zodpovědné.