Bohém – umělec, tulák, nebo cikán?
I slova mají svou historii. Často se přelévají z jednoho jazyka do druhého, a ne vždy znamenají úplně to samé. Někdy se za jedním slovem skrývá celý příběh. Docela hezkým příkladem takové „jazykové odyssey“ je slovo bohém.
Od poloviny 19. století znamená nejen v češtině umělce, který si žije po svém, nehledí na společenské konvence a často tak trochu nezvládá svou finanční situaci. V češtině pak mnohdy označujeme za bohéma člověka, který sice nemá s uměním moc společného, ale jeho životní styl je, mírně řečeno, volnomyšlenkářský.
Ale například ve francouzštině a angličtině má slůvko bohém i další významy. Ve Francii označuje od středověku obyvatele Čech a ještě spíše cikána. V tomto případě bychom dokonce měli správně dát mezi oba významy rovnítko. První cikáni přišli na počátku 15. století do země galského kohouta právě z Čech. Bylo to asi v roce 1420 a jen o 4 roky starší je kronikářova zpráva od nás zaznamenávající příchod „romanotšelů“, jak si tenkrát Romové říkali, do Českého království.
Když se pak někteří z nich vydali na svou další kočovnou pouť Evropou a dorazili do Francie, odpovídali na otázku, odkud jsou, že přece z Čech, tedy z Bohemie. Proto „bohémové“.
A protože angličtina ráda přejímala slova od jinak vysmívaného souseda z opačného břehu kanálu La Manche, objevilo se slovo „bohém“ brzy i v tomto germánském jazyce. Tam se posunul význam ještě o kus dál - jako bohéma mohou Britové označit i tuláka, tedy člověka, který nemá trvalý domov a migruje z místa na místo. V angličtině proto může být cikánem i člověk, který k této etnické skupině sice nepřísluší, ale žije tak, jak staří cikáni žili, totiž kočuje z místa na místo.
Bohemie se navíc stala pro Angličany bájnou zemí, kde žijí cikáni, tedy lidé, kteří mají v duši věčný nepokoj, vládnou podivnými kouzly a obklopují se blýskavými cetkami. Snad i proto se objevuje jméno naší vlasti právě v anglické klasické literatuře někdy ve velmi podivném kontextu.
A tak se Shakespearova „Zimní pohádka“ odehrává v Bohemii ležící ovšem na mořském břehu. Podobnou „autorskou licenci“ si dovolil i Arthur Conan Doyle, autor nejslavnějšího detektiva všech dob, Sherlocka Holmese. V jeho příběhu „Skandál v Čechách“ se setkáme s „českým králem“, který ovšem připomíná spíše orientální magnáty. A kouzlu Bohemie podlehl i další anglický klasik, Robert Louis Stevenson. Princ Florizel, hrdina z jeho slavného „Klubu sebevrahů“, pocházel z tajemné země, které se jmenovala, jaké překvapení, Bohemie.
A pak se řekne, že slovo je jen pár písmenek…
Přicházíme k vám z Bohemie
Ale například ve francouzštině a angličtině má slůvko bohém i další významy. Ve Francii označuje od středověku obyvatele Čech a ještě spíše cikána. V tomto případě bychom dokonce měli správně dát mezi oba významy rovnítko. První cikáni přišli na počátku 15. století do země galského kohouta právě z Čech. Bylo to asi v roce 1420 a jen o 4 roky starší je kronikářova zpráva od nás zaznamenávající příchod „romanotšelů“, jak si tenkrát Romové říkali, do Českého království.
Když se pak někteří z nich vydali na svou další kočovnou pouť Evropou a dorazili do Francie, odpovídali na otázku, odkud jsou, že přece z Čech, tedy z Bohemie. Proto „bohémové“.
A protože angličtina ráda přejímala slova od jinak vysmívaného souseda z opačného břehu kanálu La Manche, objevilo se slovo „bohém“ brzy i v tomto germánském jazyce. Tam se posunul význam ještě o kus dál - jako bohéma mohou Britové označit i tuláka, tedy člověka, který nemá trvalý domov a migruje z místa na místo. V angličtině proto může být cikánem i člověk, který k této etnické skupině sice nepřísluší, ale žije tak, jak staří cikáni žili, totiž kočuje z místa na místo.
Čechy útočí na anglickou literaturu
Bohemie se navíc stala pro Angličany bájnou zemí, kde žijí cikáni, tedy lidé, kteří mají v duši věčný nepokoj, vládnou podivnými kouzly a obklopují se blýskavými cetkami. Snad i proto se objevuje jméno naší vlasti právě v anglické klasické literatuře někdy ve velmi podivném kontextu.
A tak se Shakespearova „Zimní pohádka“ odehrává v Bohemii ležící ovšem na mořském břehu. Podobnou „autorskou licenci“ si dovolil i Arthur Conan Doyle, autor nejslavnějšího detektiva všech dob, Sherlocka Holmese. V jeho příběhu „Skandál v Čechách“ se setkáme s „českým králem“, který ovšem připomíná spíše orientální magnáty. A kouzlu Bohemie podlehl i další anglický klasik, Robert Louis Stevenson. Princ Florizel, hrdina z jeho slavného „Klubu sebevrahů“, pocházel z tajemné země, které se jmenovala, jaké překvapení, Bohemie.
A pak se řekne, že slovo je jen pár písmenek…
Publikováno: 10. 05. 2011
Kategorie: Historie
