Bolí vás hlava? Zkuste lidský mozek
Současný stav českého zdravotnictví jistě nevyvolává nadšení ve většině z nás. Ale buďme k našim pánům doktorům spravedliví. Jejich léčebné metody ve většině případů fungují a ke své práci nepotřebují ani krev popravených, mozky z čerstvých mrtvol nebo kusy vysušeného masa z mumií. Jejich kolegové žijící o nějakých 350 let dříve se bez těchto děsivých „medikamentů“ často vůbec neobešli.
Kanibalismus zůstane kanibalismem, a to i v případě, že je používán jako léčebná terapie. Možná i proto se o něm dlouho mlčelo. Tedy o tom, který běžně fungoval v Evropě ve stoletích, kdy se katolická církev křižovala zděšením, když slyšela o nebohých domorodcích, kteří si pochutnávali na nějakém, nejspíš už trochu otravném, misionáři. Přitom museli kněží velmi dobře vědět, že i jejich „civilizované“ ovečky z nejvyspělejších evropských zemí nemají co vyčítat primitivům odněkud z Tichomoří.
Mezi anglickými králi se našli i takoví, kteří nevěřili umu lékařů, a preparáty z mrtvol si vyráběli sami. Například Karel II. měl vlastní laboratoř, kde si nejen preparoval mozky a lebky, ale také vyráběl kapky s výtažky z mozkové tkáně. Podle dobových svědectví šly zřejmě mezi dvořany na dračku, protože účinně léčily bolesti hlavy, epileptické záchvaty a v několika případech prý zvedly umírajícího ze smrtelné postele.
Fungovalo to nejspíš i z opačné strany. Když otec zmiňovaného krále, tedy Karel I., skončil v roce 1649 na popravišti, strhla se takřka bitka mezi přihlížejícím davem. Příčinou byla snaha domoci se co nejvíce odtékající krve z bezhlavého královského těla. Prakticky po celý středověk přežívala mezi lidmi víra, že panovník díky svému posvěcení samotným Bohem dovede léčit jen pouhým dotekem a jeho krev je lékem na všechny neduhy.
Kanibalskou léčbou byla posedlá celá Evropa. Jsou zaznamenány četné případy z Dánska, Skandinávie či z Německa.
Byl to ostatně oříšek, kde netradiční léčiva neustále opatřovat. Popravy ve velkém se nekonaly každý den, stejně jako pohřby. Proto byly ostatky čerstvě pohřbených dobře placeným artiklem, stejně jako zbytky egyptských mumií. Prášek z vysušené tkáně se roztloukal a běžně se přidával do mnoha léků a je možné, že leckterý pacient ani nevěděl, jak ojedinělou medicínu pojídá. Prášek z mumií je ostatně dodnes přimícháván do různých „čarodějných“ směsí, jen se o tom raději nemluví.
Král v roli děsivého alchymisty
Byla to praxe běžná nejen mezi obyčejnými lidmi, ale také na královských dvorech. Zvláště ten anglický na přelomu 17. a 18. století si v „lidožroutské“ terapii liboval. Lidské ostatky byly považovány za vynikající léky - například mozek vypitý z lebky mrtvého vojáka zabíral výborně na krvácení z nosu, krev popravených byla zaručeným lékem pro epileptiky.Mezi anglickými králi se našli i takoví, kteří nevěřili umu lékařů, a preparáty z mrtvol si vyráběli sami. Například Karel II. měl vlastní laboratoř, kde si nejen preparoval mozky a lebky, ale také vyráběl kapky s výtažky z mozkové tkáně. Podle dobových svědectví šly zřejmě mezi dvořany na dračku, protože účinně léčily bolesti hlavy, epileptické záchvaty a v několika případech prý zvedly umírajícího ze smrtelné postele.
Fungovalo to nejspíš i z opačné strany. Když otec zmiňovaného krále, tedy Karel I., skončil v roce 1649 na popravišti, strhla se takřka bitka mezi přihlížejícím davem. Příčinou byla snaha domoci se co nejvíce odtékající krve z bezhlavého královského těla. Prakticky po celý středověk přežívala mezi lidmi víra, že panovník díky svému posvěcení samotným Bohem dovede léčit jen pouhým dotekem a jeho krev je lékem na všechny neduhy.
Dovoz lebek – posila ekonomiky
Léčebný kanibalismus vesele prosperoval nejen v Británii. Nicméně tam v 18. století dosáhl svého vrcholu, protože na počátku tohoto století tvořil „dovoz“ lebek ukradených z irských hřbitovů jednu z největších položek importu ze „zeleného ostrova“ do Anglie.Kanibalskou léčbou byla posedlá celá Evropa. Jsou zaznamenány četné případy z Dánska, Skandinávie či z Německa.
Byl to ostatně oříšek, kde netradiční léčiva neustále opatřovat. Popravy ve velkém se nekonaly každý den, stejně jako pohřby. Proto byly ostatky čerstvě pohřbených dobře placeným artiklem, stejně jako zbytky egyptských mumií. Prášek z vysušené tkáně se roztloukal a běžně se přidával do mnoha léků a je možné, že leckterý pacient ani nevěděl, jak ojedinělou medicínu pojídá. Prášek z mumií je ostatně dodnes přimícháván do různých „čarodějných“ směsí, jen se o tom raději nemluví.
