Cestou ze Smrdákova do Frahelže

Napadlo vás někdy studovat mapu trochu jinak než jako pouhý prostředek, který nám pomáhá najít cestu z bodu A do bodu B? Zapomeňte tedy jednou na sledování důležitých dopravních tepen a začtěte se do názvů četných měst, městeček, vesniček a osad, kterých tam jsou stovky. Zatímco třeba na takové mapě Německa budete za chvíli zavaleni všemi možnými „Dorfy, Bergy, Burgy či Bachy“, u nás doma si to opravdu užijete. A když budete aspoň trochu vědět, co který název může naznačovat, navíc se někdy ještě docela pobavíte. Určitě nejvíc místopisných jmen u nás připomíná dávné majitele usedlosti nebo osady, z které město nebo vesnice vznikla. Takže v Neratovicích víme, že to tu patřilo nějakému Neratovi nebo jeho lidem. Stejně tak třeba v Poděbradech, v Boleslavi či v Chrudimi. Ale velké procento jmen vzniklo docela jinak. Češi a Moravané byli zřejmě odjakživa veselé kopy a škodolibí rejpalové. Jak jinak si vysvětlit názvy obcí jako Hlupice, Hlupín, Oslov, Oslovice, Čunín, Hnojník, Smrdákov, Tatobity (ve staré češtině ves zlodějů), Mrchojedy, Kratonohy nebo Blšany (ano, mají hodně společného s blechami), než tak, že se svým sousedům s chutí posmívali. Za lichotivé nejsou jazykovědci považovány ani četné názvy související se žábami: Žabovřesky, Žabokrky nebo Žabonosy. Hodně názvů má spojitost s naším takřka národním koníčkem, jídlem. Na mapě tak objevíme Máslojedy, Mlékojedy, Žerůtky, ale také Kotojedy (milovníci koček prominou) či Kozojedy (což bylo také hanlivé, protože v našich zemích se skopové maso netěšilo velké oblibě) nebo Nedachlebice, které jasně vypovídají o tom, že jejich obyvatelé patřili k těm spořivějším. Na druhou stranu existují i Přepychy, kde se zřejmě zase žilo mírně nad poměry. Často se setkáme také s místopisnými názvy, které nás upozorňují na přírodní podmínky, v nichž obec vznikla (Bahno, Kamenice, Poříčí) nebo na rostlinstvo, které ji obklopovalo ve větší míře, než někde jinde (Jedle, Jívoví, Lipany). Sem ale patří také název vesnice a kopce Oškobrh, které se nacházejí kousek od Poděbrad. Tohle slovo, které zní tak trochu jako zaklínadlo, je ze staré germánštiny, kde „aska“ znamenalo »jasan« a »berg« hora, stejně jako v současné němčině. Oškobrh (vlastně tedy Jasanová Hora) je tak určitě jedním z nejstarších místopisných názvů u nás, protože jeho původ sahá hluboko před první Slovany.

Dávné věky se k nám vracejí i v dalších názvech, které někdy nejdou ani vyslovit a jazykovědci si stále lámou hlavu nad jejich původem a významem. Sem patří třeba Břvy, Lštění, Hbity, Jaktař, Čkyně, Mšadla, Lbín nebo Pržno. A někdy by se z českých místopisných jmen dala sestavit snad celá báseň, kterou by se nám možná podařilo přivolat pohanská božstva. Zkuste třeba Čermná, Maříž, Čeliv, Hořátev, Velenka či Frahelž...

Je to zkrátka s českým místopisem zábava. Občas se vám mohou některá jména usadit v mozku a vy si pak říkáte: Co vlastně mohla ve skutečnosti znamenat? Jako oříšek z této rodiny můžeme nabídnout třeba takové Kuromrtvice, což byl název osady která se ve středověku rozkládala na území dnešního Břevnova, který je součástí Prahy 6.