Dáma, která nepotřebovala emancipaci
Zářila jako klenot na neklidném nebi, které se na přelomu 16. a 17. století klenulo nad střední Evropou. Byla krásná, inteligentní a po všech stránkách pozoruhodná. V době, kdy o emancipaci žen nemluvili ani největší vizionáři, dokázala Polyxena z Lobkovic, že skutečná osobnost se prosadí snad v každé době.
Už v mládí poznala Polyxena, že beze zbytku platí tvrzení, že jednou jsi dole a jednou nahoře. Narodila se v roce 1567 a pocházela z jednoho nejproslulejších českých rodů. Jejím otcem byl Vratislav z Pernštejna, kterému se také říkalo Nádherný. Mimo jiné proto, že patřil k velmožům obklopujícím se nádherou hodnou králů a na svých panstvích velkoryse investoval, stejně jako to dělali na jihu Čech Rožmberkové. Pernštejnská panství se nacházela ve východních Čechách a na Moravě a Vratislav byl šťastným mužem i v manželství. To když si ze slunného Španělska přivezl úchvatnou nevěstu Marii Manrique de Lara.
Všem dětem se dostalo vynikajícího vzdělání a Polyxena brzy proslula nejen nebývalou krásou, ale také vysokou inteligencí. Jenže když jí bylo 15 let, otec nečekaně zemřel a rodina musela pohlédnout pravdě do tváře: místo pohádkového dědictví po sobě zanechal kupu dluhů. Když půvabné plavovlásce táhlo už na dvacátý rok, vhodný ženich byl stále v nedohlednu. Možná snila o nějakém mladém, krásném a urostlém šlechtici nejlepší krve. Aspoň část snu se jí splnila.
sice jediný, ale zdravý a schopný syn a Polyxena zvládla jeho porod na prahu čtyřicítky bez následků. Se Zdeňkem Vojtěchem prožila 30 let společného života, během nichž se stala bez diskuse první ženou království. A to nejen proto, že císař Rudolf II. nebyl ženatý.
Polyxena dokázala plně využít svých schopností a charismatu a dovedně se pohybovala také na politické scéně, kde mistrně zvládala roli šedé eminence. Respekt před ní měli i protestanti. Pod její ochranu do pražského Lobkovického paláce se uchýlili v roce 1618 ti, kteří byli během druhé pražské defenestrace vyhozeni z okna. Dobře věděli, že tam si za nimi protestanští stavové se svými vojáky nedovolí přijít.
Pohádka končí
S ní měl 21 dětí, bohužel většinou dívek. V tehdejší době se jednalo o jistou ekonomickou komplikaci, protože budoucí nevěsty z tak významného rodu měly mít také nějaké pořádné věno. Byly ale na druhou stranu dobrým zbožím na „sňatkovém“ trhu. Nic nebylo lepší, než si vhodným sňatkem zajistil politické komplice nebo přízeň potřebných.Všem dětem se dostalo vynikajícího vzdělání a Polyxena brzy proslula nejen nebývalou krásou, ale také vysokou inteligencí. Jenže když jí bylo 15 let, otec nečekaně zemřel a rodina musela pohlédnout pravdě do tváře: místo pohádkového dědictví po sobě zanechal kupu dluhů. Když půvabné plavovlásce táhlo už na dvacátý rok, vhodný ženich byl stále v nedohlednu. Možná snila o nějakém mladém, krásném a urostlém šlechtici nejlepší krve. Aspoň část snu se jí splnila.
Sen naruby
O její ruku nakonec začal usilovat Vilém z Rožmberka, nejvyšší zemský úředník a fakticky první muž království, protože císař Rudolf II. se stále více utápěl ve svých depresích a skrýval se před světem. Ale Vilém zdaleka nebyl tím vysněným princem. Mimo jiné proto, že byl o 30 let starší než Polyxena. Ta ovšem neměla na výběr a její ovdovělá matka s ní ani dlouho nesmlouvala. Náplastí na nesplněné dívčí sny mohlo být, že Vilém byl pozorným manželem a také jejich svatba, která předčila vše, co do té doby české království v podobných situacích vidělo. Pro Viléma to bylo už čtvrté manželství a od mladé ženy si jistě sliboval potomka, který mu stále chyběl. Ale nedočkal se ho ani od Polyxeny. Rožmberský vládce, který od mládí neměl nejpevnější zdraví, strávil ve svazku s úchvatnou nevěstou jen pět let. Ve svých 25 letech se stala Polyxena znovu nevěstou, jenže to už držela svou budoucnost pevně ve svých rukách.Princ přichází
Jako příslušnice katolické církve, která trvala na tom, aby její manžel byl rovněž katolík, neměla v převážně protestantských Čechách moc velký výběr. Ale trpělivost růže přináší a Polyxenino čekání a užívání si svobody se vyplatilo. V 35 letech se rozhodla pro sňatek s o rok mladším Zdeňkem Vojtěchem Popelem z Lobkovic. A trefila do černého. Šťastným katolickým manželům se po několika letech narodilsice jediný, ale zdravý a schopný syn a Polyxena zvládla jeho porod na prahu čtyřicítky bez následků. Se Zdeňkem Vojtěchem prožila 30 let společného života, během nichž se stala bez diskuse první ženou království. A to nejen proto, že císař Rudolf II. nebyl ženatý.
Polyxena dokázala plně využít svých schopností a charismatu a dovedně se pohybovala také na politické scéně, kde mistrně zvládala roli šedé eminence. Respekt před ní měli i protestanti. Pod její ochranu do pražského Lobkovického paláce se uchýlili v roce 1618 ti, kteří byli během druhé pražské defenestrace vyhozeni z okna. Dobře věděli, že tam si za nimi protestanští stavové se svými vojáky nedovolí přijít.
Polyxenino jezulátko
Vedle mnoha předností byla Polyxena také výbornou ekonomkou. Během třicetileté války, zvláště po smrti milovaného manžela, zůstala nadále v zemi zmítané krvavými nepokoji a bez větších obtíží ohlídala veškerý rodový majetek. Se svým mužem se rozloučila zcela v duchu své hluboké katolické víry. Když v roce 1628 zemřel, věnovala pražskému kostelu Panny Marie v Karmelitské voskovou sošku, kterou dnes i nevěřící znají jako Pražské jezulátko. Sama žila v plné síle ještě dalších 14 let. A budoucím generacím zanechala poselství o tom, že osobnost s pevným charakterem se prosadí v každé době, i když se na první pohled zdá, že osud se proti ní spikne.Publikováno: 18. 05. 2011
Kategorie: Historie
