Do Stradonic za vyznavači lebek

[dropcap]Z[/dropcap]imní krajina nabízí zcela jinou poezii než ta jarní nebo letní. Mimo jiné je zima docela dobrým obdobím k návštěvě například archeologických lokalit, které jsou daleko přehlednější, protože nejsou ukryty pod zelení stromů a keřů. Můžete se vydat třeba po keltských stopách, kterých je u nás víc než dost. Stačí třeba vyrazit do okolí Berouna, kde jsou místa, jejichž krkolomná jména připomínají naše dávné keltské předky dosti výmluvně: Kotýz, Koda, Velíz, Korno… Budete se potloukat krajem kolem řeky Berounky, kdysi nesoucí jméno Mže, které dnes zůstalo jen jednomu z jejích přítoků. Ostatně, tady nezaškodí malá zeměpisná vsuvka… Berounka je hodně podivnou řekou, protože vlastně má i nemá pramen. Je levostranným přítokem Vltavy. Tento vodní tok vzniká soutokem dvou řek, a to Mže a Radbuzy. Nicméně hydrologové jsou neúprosní vědci, takže pro Berounku pramen potřebují, a za ten je považován právě pramen Mže… Mže získala své pojmenování nejspíš z keltského slova „moss“, které znamenalo bažinu. A má v Evropě několik „sestřiček“. Podle bažin jsou pojmenovány například i francouzská Mosa nebo nizozemská řeka Maas.

Symbol znovuzrození i bitevní suvenýr

Právě v tomto kraji si Keltové na vrchu u Stradonic vystavěli jedno ze svých nejvýznamnějších tuzemských hradišť. Na jeho nejvyšším vrchu dnes stojí dřevěný kříž, kterým chtěli křesťané přetlouct fakt, že právě zde bylo pohanské obětiště. [caption id="attachment_7118" align="alignright" width="384" caption="Keltové si na vrchu u Stradonic vystavěli jedno ze svých nejvýznamnějších tuzemských hradišť."][/caption] Kolem něj našli archeologové věci vskutku pozoruhodné. Mimo dětské kostry, která mohla patřit klidně i nějaké nebohé oběti, se tu našly bronzové sošky lidí a zvířat (například kance a jelena, které měli Keltové ve velké oblibě) a také několik lidských lebek. Právě lebky byly pro Kelty něčím podobným jako pro indiány skalpy. Keltský bojovník si lebky mrtvých nepřátel přivazoval v bitvách ke koňským postrojům a čím více jich nasbíral, tím lépe byl chráněn proti nepřátelům a zraněním. Lebkami byli dávní obyvatelé naší země doslova posedlí. Doma si je podle svědectví antických autorů přibíjeli na stěny, kde plnily stejnou funkci jako parohy našich myslivců: Všichni si mohli prohlédnout, koho dotyčný statečný bojovník skolil v boji. Keltové, rovněž podle antických svědectví, dokonce balzamovali v cedrovém oleji lebky svých významných spoluobčanů a ty pak dlouhá léta uchovávali. Často si o nich rádi vyprávěli s blízkými i s hosty, protože jen tak mohl mrtvý člověk žít nadále mezi svými potomky. Lebka sloužila i jako „vhodný“ obřadní kalich. A proč taková „lebková“ vášeň? Keltové zřejmě dobře odhadli, že právě v hlavě sídlí centrum myšlení a i useknutá hlava podle nich uchovávala vitalitu, sílu, věčný život a byla jednoznačným symbolem znovuzrození. Sebevíce lebek však nezastaví tok času a dnes už na Stradonicích můžeme na dávné „lovce lebek“ jen vzpomínat. Dělejme to s úctou, protože Keltové měli vedle tohoto, pro nás trochu barbarského zvyku, také řadu předností a do našich končin přinesli mnoho užitečných vynálezů, starověkou městskou kulturu a také tvořili spojnici s mnohem rozvinutějším antickým světem.