Dolní Kounice – návštěva u hříšných jeptišek

[dropcap]P[/dropcap]atří k nejvýznamnějším stavbám středoevropské gotiky. Byl nejstarším ženským klášterem na Moravě. Za jeho zdmi se odehrávaly příběhy, které si s ničím nezadají s dobrodružnými filmovými scénáři. Nic z toho ale dnešního návštěvníka nenapadne. Pokud tedy není dobře informován o tom, co má v Dolních Kounicích nedaleko Brna očekávat. Už ve chvíli svého založení dostal klášter poetické jméno Rosa coeli, Růže nebeská. To podle Panny Marie, přesněji podle její latinské přezdívky. O jeho vybudování se zasloužil starý šlechtický rod Kouniců, kteří měli od Přemyslovců za úkol chránit pohraniční území mezi Mikulovem a Znojmem. Svůj úkol brali vážně, ostatně z něj i sami profitovali a s úspěchem rozšiřovali své panství. Jeden z Kouniců, jistý Vilém z Pulmu, se v 2. polovině 12. století účastnil bojových výprav do Rakous. I když se jednalo o akce pod záštitou českého knížete Soběslava, byla to v podstatě o loupežná přepadení, kdy čeští bojovníci bezohledně vypalovali nejen vsi a hrady, ale také kláštery. Vilém musel být v této „práci“ skutečný přeborník, protože si jeho bojového nasazení všiml i papež a uvalil na něj klatbu. To bylo ve středověku skutečně na pováženou, takže velmož se dal raději na pokání a jako projev své vážně míněné lítosti založil kounický ženský klášter.

Místo kláštera veřejný dům

Lokalitu vybral skutečně dobrou, nejen bezpečnou, ale také v úrodném kraji, takže klášter bohatl a bohatl, a brzy vznikla potřeba postavit opodál hrad, kde by sídlila posádka chránící bohaté klášterní panství. Hrad byl v podstatě nedobytný, pohořeli u něj i husité. Klášter už bohužel tolik štěstí neměl a během husitských válek byl zničen. Ale už pár let poté opět prosperoval a nic nenasvědčovalo tomu, že kounický stánek boží spěje ke smutným koncům. [pullquote_right]Čtěte dále na ProcProto.cz: Kazi, Teta, Libuše aneb Po stopách tajemných sester[/pullquote_right] Pak ale nastoupil na počátku 16. století do funkce probošta jistý Martin Göschl, mimo jiné muž s hodností světícího biskupa olomouckého. Martin měl ale také velkou zálibu v ženské kráse a do jedné místní jeptišky se zakoukal natolik, že přestoupil na luterskou víru a svou vyvolenou si vzal. To už si ale obyvatelé nedalekého městečka s oblibou vyprávěli o tom, že kounické jeptišky se víc než službě Bohu věnují frejím, jak se tehdy říkalo milostným hrátkám. Katolická církev zpočátku raději dělala mrtvého brouka, aby zbytečně nepřitahovala pozornost k něčemu, co jí nedělalo dobré jméno. Kounický klášter ostatně nebyl jediným, kde se zrovna nežilo v bázni boží. Ale pak Göschl, sice zbavený biskupské funkce, nicméně stále působící jako hlava ženského kláštera, požádal o zapsání klášterního panství do svých rukou. Tím přetekla míra vrchnostenské trpělivosti, ženatý probošt musel prchnout, ale stejně byl dopaden, v Praze vyslýchán a nakonec zemřel v olomouckém vězení. Jeptišky se jeho ztrátou dlouho netrápily a zvolily si jistého kněze Jana jako nového probošta. Vzhledem k tomu, že dál pokračovaly ve svém velmi „nesvatém“ životě, je jasné, že Janovy přednosti spočívaly v něčem jiném, než v zodpovědné službě Pánubohu. Tentokrát ztratili trpělivost obyvatelé blízkého městečka i dalších vesnic na panství, a klášter přepadli. Jeptišky utekly a klášterní chrám byl rozzuřeným davem zničen a zneuctěn.

Záchrana na poslední chvíli

Z kounického kláštera se stalo v podstatě světské sídlo, které měnilo velmi často majitele. Ale například Jiří Žabka z Limberka si Kounice oblíbil natolik, že si je vybral za hlavní sídlo a nechal nákladně přebudovat bývalý klášterní hrad a opravit kdysi výstavný chrám. [caption id="attachment_7446" align="aligncenter" width="572" caption="Už ve chvíli svého založení dostal klášter poetické jméno Rosa coeli, Růže nebeská. To podle Panny Marie, přesněji podle její latinské přezdívky."][/caption] Na počátku 18. století se o záchranu klášter a pokusili premonstráti z pražského strahovského kláštera. Křížovou chodbu například zrekonstruovali podle původního architektonického návrhu, což byl mimo jiné jeden z prvních pokusů o památkovou péči u nás. Roku 1703 byl nově zastřešený kostel znovu vysvěcen. Ale ještě téhož roku zachvátil městečko obrovský požár, který zničil i zrekonstruovaný klášter. V okolí se začalo mluvit o tom, že místo je prokleté a že hříchy smilných jeptišek byly tak velké, že Bůh už o Kounice nestojí. Premonstráti se postupně dalších pokusů o záchranu areálu vzdali a ten se v roce 1808 opět vrátil do světské zprávy. A začal pomalu chátrat. Naštěstí se někteří z majitelů odhodlali alespoň k „udržovacím“ opravám, takže klášter přežil až dodnes. Od roku 2007 je znovu otevřen veřejnosti a má co nabídnout. Milovníci architektury obdivují stavbu, která i coby rozvalina dává tušit svou bývalou velikost. Romantické duše se sem rády vracejí pro zvláštní atmosféru, která je v Kounicích nepřehlédnutelná. Tvrdí se, že některá místa tu vyzařují podivnou energii a najdou se lidé tvrdící, že mají pocit, jako by v duchu rozmlouvali s dušemi bývalých jeptišek. A milovníci historie zase ocení, že se tu odehrávaly osudy skutečných lidí z masa a kostí, kteří dokázali milovat i nenávidět.