Etruskové – zvrhlíci, nebo gentlemani?

O jejich původu byly popsány svazky knih a přece nevíme se stoprocentní jistotou, odkud se na severu Itálie objevili. A jejich jazyk je obestřen stejnou dávkou tajemství. Přitom právě oni ovlivnili antický Řím minimálně stejnou měrou jako Řekové a stopy po jejich jedinečné kultuře nacházíme na Apeninském poloostrově dodnes. Překvapivě relativní dostatek informací máme o společenském životě Etrusků neboli Tyrrhénů. Římští autoři měli obzvláštní zálibu v zaznamenávání života národa, který si nakonec podrobili, nicméně jak bylo jejich zvykem, jednalo se spíše o „začlenění“ do římské společnosti.

Takové starověké hnutí hippies

Z těchto četných svědectví a popisů je jedním z nejpozoruhodnějších ten, jehož autorem je jistý Theopompos z Chiu, který žil ve 4. století př.n.l.: „U Tyrrhénů je pevným zvykem, že jsou ženy společným majetkem. Starostlivě pečují o své tělo a cvičí také často nahé s muži. Nestravují se po boku svých vlastních mužů, nýbrž s kým se právě sejdou, a pijí, s kým chtějí. V pití jsou nanejvýš zběhlé a velmi krásné. Tyrrhéni vychovávají všechny děti, které přišly na svět, aniž by věděli, čí které dítě je. Když jsou pohromadě ve společnosti nebo v rodině a přijde čas, kdy chtějí ulehnout, přivádějí sloužící za svitu hořících lamp někdy hétery, někdy krásné chlapce…“ Theopompos nebyl jediným kritikem prapodivné etruské morálky. I další antičtí autoři pranýřovali zvrhlý způsob života i podivný zvyk ležet při jídle s ženami pod jednou přikrývkou. Naprosto pohoršeni pak byli tím, že dospívající služebné se pohybovaly po domě nahé, zřejmě, aby uspokojily touhu přítomných mužů a možná i žen užít si trochu nevázané erotiky s těmito „lolitkami“.

Náhrobky jako svědectví

Negativní pohled literárních svědectví ještě posiluje svědectví výtvarného umění. Dodnes zůstalo zachováno mnoho nádherných etruských náhrobků zdobených figurální výzdobou. Pro tyto sarkofágy a urny je typické vyobrazení muže a ženy, kteří opravdu leží pod jednou přikrývkou. Velmi často jsou zastoupeny rovněž erotické scény a velmi často se objevuje zobrazení otylých mužů, což pro Římany, kteří se rádi drželi hesla všeho s mírou, byl jasný důkaz tyrrhénské zhýralosti. Naše současné poznatky však pomohly očistit pověst etruského národa, který byl víceméně neprávem obviněn z jakéhosi kolektivního zvrhlictví. Napomohly tomu nejen vědecké disciplíny jako archeologie či historie, ale také naše současné nazírání na společnost a její celkovou strukturu.

Poklona přes propast času

Pro Římany bylo zcela nepochopitelné už to, že muž se ženou vedle sebe uléhali během hostin a dalších společenských událostí. Zatímco v Římě, ale i v Řecku, byla žena jen mužovým majetkem a neměla žádná práva (nesměla s nimi ani usedat u společného stolu), v etruské komunitě se těšila úctě podobně, jako tomu je v současnosti. Ženy si mohly vycházet do společnosti a dokonce se mohly aktivně zúčastňovat politického života. Je naprosto zřejmé, že tyto emancipované dámy pak neměly strach komunikovat s muži a rády si užily i nějaký ten flirt. A to bylo něco, o čem si ctnostné římské matrony i obyčejné ženy mohly jenom nechat zdát.

Také výtky směřující k volné lásce, kterou Etruskové údajně pěstovali, byly jen špatným vnímáním situace. Z četných náhrobních nápisů lze pochopit, že Etruskové si velmi vážili rodinného života a v případě mnoha páru se jednalo o celoživotní hlubokou lásku.

Naši starověcí „zpravodajové“ si zkrátka jenom špatně vyložili to, co viděli. Nemohli ani jinak, jejich svět byl zcela odlišný a nedokázali pochopit, že takřka v sousedství žije kultura, která je do jisté míry tolik podobná, ale ve skutečnosti vlastně velmi odlišná. Kdežto my můžeme jenom přes více než dvě tisíciletí „vyseknout“ poklonu etruským mužům, kteří se nebáli toho, že jim ženy tak trochu vládly...