I starověk měl své Viktory Kožené...

Zůstaly po nich dodnes viditelné stopy. Jejich oppida, jakási opevněná města, se nacházejí na různých místech Čech. Do zdejších krajů přinesli hrnčířský kruh a svébytnou civilizaci a kulturu. A patří mezi naše genetické předky stejnou měrou jako Germáni nebo Slované. Ano, řeč je o Keltech. Na našem území žil nejen kmen Bójů, který dal latinské jméno Čechám, tedy Bohemii, ale po nějakou dobu se tu pohybovali i Volkové-Tektoságové. Odborníci se různí v názorech, kde vlastně u nás žili, ale podle některých teorií obývali území dnešní Moravy. Což jistě potěší ortodoxní Moravany, že jejich genetická minulost je přece jen trochu jiná než u obyvatel České kotliny. Oproti Bójům, kteří byli sice stejně jako jejich další keltští příbuzní docela drsní chlapíci, milující bojovou vřavu, měli Volkové-Tektoságové ještě nepokojnější krev.

Migrovali Evropou nejdříve ze severu na jih a posléze i z východu na západ. Při těchto adrenalinových jízdách se mimo jiné věnovali oblíbené zábavě všech nájezdníků – drancování. Díky tomu posbírali postupně neuvěřitelné bohatství, které se nakonec stalo důvodem jednoho z největších politicko-ekonomických skandálů starověku.

Někdy na začátku 3. století př. n. l. se část Volků-Tektoságů octla v kraji kolem galského města Tolosy (dnešní francouzské Toulouse). Podle některých historiků a archeologů se jen vrátili do kraje, z něhož před několika stoletími vyrazili dobývat Evropu. Co je však pro naši kauzu podstatné, přinesli s sebou doslova tuny stříbra a zlata pocházející nejspíše z vydrancovaných chrámů. Drahé kovy roztavili a slili do prutů a cihel, které naházeli do posvátných jezírek, jakých bylo v okolí Tolosy několik. To bylo ostatně běžné i u dalších keltských kmenů, že cennosti ukrývali do jeskyní a jezer. Jednak jako oběť bohům, jednak jako rezervu na horší časy.

Obohatím prázdnou římskou kasu!

Nicméně toloské stříbro bylo po čase vyzdviženo a přeměněno na stříbrné mlýnské kameny. Zlato ale odpočívalo pod vodní hladinou dalších téměř 200 let. Až se roku 106 př. n. l. objevil ve zdejších končinách římský konzul Quintus Servilius Caepio. Původně sem přijel, aby se vypořádal s Germány, kteří se tu chtěli usídlit, ale ti se mezitím stáhli někam jinam, protože se s nimi vypořádali sami Volkové-Tektoságové. Caepio se ale u Tolosy zdržel natolik dlouho, aby objevil ono neskutečné bohatství. Podle antických pramenů se jednalo o 260 tun stříbra a 400 tun zlata. Málokoho by takový kapitál nechal chladným a Caepio navíc patřil ke známým kariéristům a mamonářům. Pod záminkou, že zlato obohatí prázdnící se římskou státní kasu, zabavil Volkům-Tektoságům nejen zlaté cihly, ale i ty mlýnské kameny, a vyslal je do Říma. Tam ovšem dorazilo jen stříbro, které plulo lodí. Zlato měla přivézt karavana s vozy střežená 520 římskými legionáři. Jenže někde u pevnosti Carcasso (dnešní Carcassonne) přepadli konvoj banditi, kteří povraždili všechny legionáře a zlato si přivlastnili. Lépe řečeno, po jejich přepadení beze stopy zmizelo.

Kam zmizelo zlato?

Když se Řím vzpamatoval z prvního šoku, zlí jazykové přišli s teorií, že přepadení konvoje zorganizoval Caepio a zlato nechal uložil u bankéřů ve Smyrně (dnešní Turecko). Ovšem chyběly přímé důkazy. Nepřímé se objevily ve chvíli, kdy Caepio, který byl skutečně výlupkem všech nectností, skončil před soudem za to, že v jedné významné bitvě ztratil svou vinou celou armádu. Odsouzen byl k vyhnanství, což pro staré Římany znamenalo mnohem horší trest než smrt. Jenže Caepio to viděl jinak. Díky svým dlouhým prstům si mohl vybrat místo, kde dožije, a on si vybral... jaké překvapení... právě Smyrnu. Nikoho už pak nepřekvapilo, že tam strávil zbytek života v neuvěřitelném přepychu. Nicméně z toloského zlata zbylo i pro jeho potomky a příbuzné, kteří patřili ještě po několik generací k nejbohatším obyvatelům římského impéria. Skandál kolem toloského zlata se zapsal černým písmem do dějin antického Říma a pro nás je důkazem, že zkrátka každá společnost má své Viktory Kožené a Radovany Krejčíře, na které je každá spravedlnost krátká.