I středověk měl své teroristy

Jestli si dnešní muslimští sebevražední atentátníci myslí, že jsou něčím výjimeční, hluboce se mýlí. Snad jen tím, že většina Evropanů nepochopí nikdy jejich jednání, které je na hony vzdáleno tomu, jak naše kultura vnímá pojem „obětovat se pro něco nebo pro někoho“. A nejsou ani zdaleka prvními šílenci, pro které se zabíjení stalo svého druhu náboženstvím. Své předchůdce měli už ve středověku. Když křižáci přicházeli od konce 11. století do Svaté země, nacházeli zde ke svému překvapení náboženskou kulturu, která nebyla jednolitá. To ovšem neznamenalo, že by se v ní nějak zvlášť orientovali, nebo že by se o to vůbec snažili. Nicméně ti bystřejší záhy pochopili aspoň to, že muslimové se dělí na šiíty a sunnity a mezi těmito skupinami rozhodně nepanuje shoda Jedni i druzí pochopitelně tvrdili, že oni jsou ti praví vyznavači Alláhovi a kvůli tomu mezi nimi vznikaly spory, často krvavé.

Vraždili pod vlivem hašiše

[pullquote_right]Francouzi hašašínům říkali asasínové a nenáviděli je tak, že se tato jejich nenávist dochovala dodnes, a to ve francouzském výrazu pro úkladného vraha, což se francouzsky řekne „assassin“.[/pullquote_right] Nicméně ti největší radikálové se nacházeli v šiítském táboře. Sem patřili i hašašínové, stoupenci tzv. Starce z hory. Muž, který se jinak jmenoval Hasan ibn Sabbáh, nutil své příznivce, sídlící hlavně v pevnosti Alamut, aby za pravou víru pokládali život, nejlépe tak, že zavraždí některého ze sunnitských předáků. Postupně se ale „vražedná“ hašašínská nenávist rozšířila na všechny skupiny obyvatelstva a časem se z některých hašašínů stali nájemní vrazi, kteří páchali své zločiny především ve jménu peněz. Hašašínové tvrdili, že své jméno nosí na památku Hasana, ale pravdě blíže bude vysvětlení, že se tak stalo podle hašiše, který údajně brali, aby se dostali do toho správného vražedného rozpoložení. Hašašínské zločiny se odehrávaly na veřejnosti, ponejvíce v mešitách, a jako vražedný nástroj sloužila většinou dýka. Byla rychlá a nenápadná a vrah se mohl maximálně přiblížit ke své oběti. Právě to ale znamenalo, že pak většinou nebyl schopen uprchnout. Vraždícímu hašašínovi tak nezbývalo nic jiného, než se nechat odhalit. Na rozdíl od dnešních sebevražedných útočníků ale pravý hašašín počkal, až bude lapen, aby se ke svému „spravedlivému“ činu mohl přiznat a být hrdě a se ctí popraven před zraky veřejnosti.

Báli se jich i rytíři

Ani středověcí lidé, kteří byli mnohem drsnější, než jsme my, nedokázali porozumět hašašínské krvelačnosti. Tato muslimská skupina pro ně představovala něco nepochopitelného, něco co naprosto popíralo všechny pilíře, na kterých stála a stojí západoevropská civilizace. Jejich vraždění se stalo všeobecným postrachem, protože jejich oběti se daly počítat na tisíce a na pozoru se před nimi měli i křesťanští bojovníci, rytíři. Francouzi hašašínům říkali asasínové a nenáviděli je tak, že nám tato nenávist zůstala zachována dodnes, a to ve francouzském výrazu pro zákeřného vraha, což se francouzsky řekne „assassin“. Nicméně i v případě asasínů platí, že nic není černobílé. Někteří historikové se dnes kloní k názoru, že tato sekta nebyla tak krvelačná, jak si myslíme a že jsme jen podlehli účinné dobové propagandě. Hašašíni byli také údajně nositeli tajného učení, z něhož se v mnohém inspirovali také templáři a přinesli si ho s sebou zpět do Evropy.