Jaderná válka ve starověké Indii?
Expedice vedená v roce 1922 indickým archeologem Rakhaldasem Bandyopadhyayem objevila na břehu řeky Indu (v dnešním Pákistánu) ruiny starověkého města Mohendžodaro obývaného v letech 3000 až 2000 let př. n. l. Při vykopávkách archeology zaskočila vyspělost jeho dávných obyvatel i jejich smysl pro urbanistické plánování. Jenže záhady, které současná věda řeší, nesouvisí s rozkvětem starověké civilizace, nýbrž s jejím náhlým zánikem.
Město s mimořádně vyspělou infrastrukturou protínaly rovnoběžné hlavní třídy v pravém úhlu o šířce až 10 metrů. Většinou dvou- a vícepatrové domy, vybudované z pálených cihel, mají vnitřní dvorky s ohništi a studnami. Jsou vybaveny koupelnami i splachovacími záchody, které měly vyvedený odtok do krytých kanálů pod ulicemi. Mohendžodaru vévodí citadela postavená na hliněném návrší o výšce 16 metrů a rozměrech 200 x 400 metrů. Její centrum tvoří komplex velkých lázní – bazén s dlážděným dnem, který je navíc obehnán místnostmi. Lázně zřejmě sloužily kultovním účelům. Ve městě nenajdeme paláce ani chrámy. Další promyšlenou stavbou je sýpka se systémem větrání uskladněného zrní a nakládacími rampami. Město obklopovalo úrodné území a díky své poloze ovládalo říční obchod. Podle velikosti vykopávek v něm žilo na 100 tisíc obyvatel. Přesto bylo okolo roku 1900 př. n. l. náhle opuštěno. Co se stalo?
Všechny hypotézy, ke kterým vědci zatím dospěli, se pokaždé sesypaly jako domečky z karet. V rozvalinách nebyly nalezeny stopy po katastrofálních záplavách, které by svědčily o tom, že město smetl vodní živel. Na některých kostrách se našla sečná poranění, takže se archeologové zpočátku domnívali, že zde mohlo k ozbrojenému konfliktu. Jenže většina kosterních pozůstatků byla neporušena. Očividné bylo pouze to, že katastrofa přišla náhle a trvala velmi krátce.
Mohendžodaru vévodí citadela postavená na hliněném návrší o výšce 16 metrů a rozměrech 200 x 400 metrů. Město obklopovalo úrodné území a díky své poloze ovládalo říční obchod.
Všechny hypotézy, ke kterým vědci zatím dospěli, se pokaždé sesypaly jako domečky z karet. V rozvalinách nebyly nalezeny stopy po katastrofálních záplavách, které by svědčily o tom, že město smetl vodní živel. Na některých kostrách se našla sečná poranění, takže se archeologové zpočátku domnívali, že zde mohlo k ozbrojenému konfliktu. Jenže většina kosterních pozůstatků byla neporušena. Očividné bylo pouze to, že katastrofa přišla náhle a trvala velmi krátce.
"Little boy" v Mohendžodaru
S překvapivým závěrem přišli před časem Angličan Jayce Davenport a Ital Enrico Vincenti. Ti tvrdí, že Mohendžodaro postihl osud Hirošimy a Nagasaki. O tom, že starobylou megalopoli smetl jaderný výbuch, podle nich svědčí řada důkazů: Místo sežehl mimořádný žár, protože uprostřed ruin se našlo velké množství úlomků zeleného radioaktivního skla – stejného, jaké se nachází v nevadské poušti, kde USA testují své jaderné zbraně. „Teplota tu dosáhla minimálně 1500 stupňů Celsia,“ tvrdí zastánci jaderné teorie. V epicentru výbuchu byly všechny domy srovnány se zemí, směrem od epicentra je rozsah škod postupně nižší. A zmiňují i další detail: Lidé z Mohendžodara byli vystaveni radioaktivnímu záření, protože v desítkách koster bylo naměřeno 50x vyšší množství radiace, než je obvyklé. Že by starověcí Indové opravdu znali jaderné zbraně? Nechce se tomu věřit, ale podle Davenporta a Vincentiho to naznačuje i starobylý indický epos Mahábhárata. V něm se popisuje síla neznámé zbraně „zářící jako oheň, ale bez dýmu“. Po jejím použití na zemi „zavládla hluboká tma, která zahalila celá nebesa. Zvedly se vichřice a smrště, které přinesly bídu a zmar. Tisíce domácích i divokých zvířat a desetitisíce lidí se vmžiku proměnily v popel, přeživší rolníci, měšťané i vojáci se vrhali do říčních vod, aby ze sebe smyli jedovatý prach“. Zdroj: tainy.net
Našli jste v článku chybu?
