Jana z Arku mýtů zbavená aneb Rozporuplná světice

Bylo jí 16 let a zachránila Francii před Angličany. Stala se světicí a Francouzi ji dodnes považují za svou národní hrdinku. Historie ji zná pod jménem Jana z Arku nebo také Panna orleánská. O jejím životě byly popsány stohy papíru, ale stále se vynořují nové a nové otázky. Kdo byla ve skutečnosti tato dívka? Prostá venkovanka, k níž promlouvaly hlasy světců, nebo nevlastní sestra samotného krále? A byla vůbec pannou v pravém smyslu tohoto slova? Podle nejrozšířenější verze se Jana narodila v roce 1412 v rolnické rodině ve vesničce Domrémy, která se nachází v proslulém vinařském kraji Champagne na východě Francie. Někdy také bývá nazývána Janou z Domrémy, jak bylo ostatně ve středověku zvykem: místo příjmení se často používalo jako příjmení místo, odkud člověk pocházel.

Vyvolena k záchraně Francie

Od počátku 15. století zuří na obou březích Lamanšského kanálu souboj o francouzskou korunu. V roce 1428 dospěje do bodu, kdy Anglie už prakticky ovládá Francii. Francouzský dauphin, tedy následník trůnu, Karel se stáhl do pozadí a v zemi se vzmáhá nepokoj proti uchvatitelům. Politické kostky jsou vrženy a v roce 1428 vstupuje do hry také Jana - údajně slyší tajemné hlasy z nebes, které ji nabádají, aby zachránila svou rodnou zemi. Vydává se z rodného Domrémy do blízkého města Vaucouleurs ke královskému guvernéru Robertu de Baudricourtovi. Po velkém naléhání se jí podaří přesvědčit ho, aby Karlovi VII. poslal dopis, který mu nadiktovala: „Náš pán Ježíš Kristus ti vzkazuje, že jsi dědicem francouzským a královským synem…“ Karel ji následně zve na svůj zámek Chinon na Loiře, kam se Jana dostaví v mužských šatech a s vlastním doprovodem. Když následníka trůnu poznává mezi ostatními šlechtici, aniž by byl oblečen do královského roucha, Karel uvěří v její božské poslání. Dává jí k dispozici malý oddíl, v jehož čele mladičká dívka strhává svým nadšením celé francouzské vojsko a v květnu 1429 osvobozuje obléhaný Orléans.

Demagogická vůdkyně skončila v plamenech

Jana přesvědčí Karla, aby v červenci 1429 odjel do Remeše, kde tradičně probíhaly korunovace francouzských králů, a nechal se pomazat právoplatným panovníkem. Během ceremoniálu mu stojí po boku a pak doprovází krále v tažení na Paříž. Se svým králem dobývá jednou město za druhým, ale pak se jí takřka před pařížskými branami přestává dařit. Je raněna šípem do ramena a najednou se z ní stává obyčejná dívka. Mnozí začínají pochybovat o jejím božském vyvolení a poslání. Jak jinak, když utrpěla zranění stejně jako stovky ostatních vojáků. Už v té době se ozývají zlé jazyky, které tvrdí, že Jana byla hlavně nesnesitelná tím, jak demagogicky působila na krále, prosazovala samu sebe jako boží poslankyni a nehleděla na hlas zdravého rozumu. Přesto se jí podaří se v králově přízni udržet až do chvíle, kdy je v roce 1430 zajata burgundským vojskem. V praxi to znamená, že se stala zajatkyní Angličanů, protože Burgunďané byli jejich spojenci. A král Karel VII. na svou věrnou spojenkyni najednou zapomíná. Ta se sama několikrát pokouší o útěk ze zajetí, ale nakonec končí jako kacířka před soudem a 30. května 1431 je upálena. Nic už jí nebylo platné, že o 25 let později byla prohlášena za nevinou a v roce 1920 svatořečena.

Zpochybněná nevinnost

I po několika stoletích nenechává rozporuplná osobnost na pokoji vědce i milovníky historie. Byla jen bláznivou venkovankou, nebo k ní skutečně promlouvaly hlasy shůry? Jisté je to, že se jí podařilo přimět Karla VII., aby se ujal svých vladařských možností. Ale i tady se vynořují otazníky. Poslechl by král jen tak nějakou „holku ze statku“? Už za doby Janina života kolovaly pověsti, že ve skutečnosti byla nevlastní dcerou Karlovy matky, královny Isabely Kastilské, známé záletnice. Jejím otcem by mohl být vévoda Ludvík Orleánský, jeden z jejích četných milenců. Děvčátko se po narození octlo v Domrémy, kam bylo dáno na výchovu, jak to ostatně bývalo u nechtěných šlechtických levobočků poměrně běžné. Tím by se vysvětlovalo, že Karel byl k Janě tak pozorný a dopřával sluchu jejím často zmateným radám. I Jana mohla svého „polobratra“ znát a před dvořany pak jen s úspěchem sehrát, že ho díky věšteckému daru poznává jako vyvoleného panovníka. Zpochybňováno je i Janino panenství. V češtině se jí sice také říká Panna orleánská, ale toto označení vychází z jednoho ze jmen, kterým byla titulována za svého života: Jeanne La Pucelle. To bývalo do slovanských jazyků překládáno jako „nevinná“, ale toto francouzské slovo pochází z latinského „puella“ které znamenalo dceru. Pro označení dívky, která ještě neměla sexuální styk, se používá spíše označení „vierge“, rovněž z latinského „virgo“. Svědectví zpochybňující Janinu čistotu se objevovala už za jejího života. Mluvilo se o jejím snoubenci z Domrémy i o vztazích, které měla s jinými muži. Mohlo se pochopitelně jednat o pomluvu, ale také o pravdu. Vzhledem k tomu, že se octla mezi světci, budou případné důvěryhodné materiály o jejím původu i soukromém životě nejspíš dobře ukryty hluboko v církevních archivech.