Je libo pěknou popravičku?

Jak se vlastně bavili lidé v dobách, kdy je nemasírovala televize a počítačové hry? Jednou z velmi oblíbených »kulturních« aktivit byla návštěva poprav. Ty se konaly ve všech městech, která měla hrdelní právo, a většinou se jednalo o události hojně navštěvované. To těšilo i tehdejší úřady, protože převládal názor, že krvavá a odpudivá podívaná odradí mnohé potenciální pachatele od trestné činnosti. Ve skutečnosti ale byla srocení, která přilákal výkon trestního práva, pravým rájem kapesních zlodějů a leckterý ctihodný měšťan přišel během popravy o naditý měšec či jinou cennost. K trestu smrti byli ve středověku a na počátku novověku odsuzováni provinilci i za zločiny z našeho pohledu méně závažné, třeba za krádeže o jarmarku. Mohl za to nejen jiný pohled na trestní právo, ale také omezená kapacita věznic. Popravy milovali i Pražané, třebaže metropole vždycky nabízela pestřejší zábavu než malá venkovská města. Jedna z nejslavnějších pražských poprav, o níž se vyprávělo ještě staletí po jejím vykonání, se odehrála v roce 1404 nedaleko dnešního Masarykova nádraží, v místech, které znají obyvatelé Prahy jako křižovatku U Bulhara. Popraven tu byl loupeživý rytíř Jan Zoul alias Mikeš se svými 50 kumpány, kteří své nečisté řemeslo provozovali v okolí Chocerad. Všichni provinilci byli pověšeni na jedné šibenici, když před tím byli vedeni ulicemi, aby si je každý mohl prohlédnout zblízka. Duchovní útěchu jim poskytl sám Jan Hus a Zoul visel pro výstrahu celých 7 let. Tedy to, co z něj zbylo.

Pražská Parukářka jako „šibeniční vrch“

Podobným hitem mezi popravami byla ta, při níž roku 1437 skončili svou životní pouť husitský vojevůdce Jan Roháč z Dubé a jeho 60 spolubojovníků. Místem této tragické události byl Šibeniční vrch poblíž dnešního Olšanského náměstí. I ten najdeme v Praze dodnes, i když pod názvem Parukářka podle usedlosti, která tam byla postavena v pozdější době. Velkou útěchou Roháčovi asi nebylo ani to, že zemřel uprostřed vinic, které na Šibeničním vrchu nechal vysázet císař Karel IV. Jak je zjevné, hrdelní právo se nevyhýbalo ani šlechticům. Stačilo být v nesprávnou chvíli na nesprávném místě, jako se to stalo rytíři Janu Kopidlanskému, který v roce 1506 probodl šlechtice Jana Cukra z Tamfeldu. Kopidlanského čekal trest smrti proto, že si ke svému činu vybral dobu konání výročního svatováclavského trhu. Nejslavnější pražskou popravou ale stále zůstává ta, při níž 21. června 1621 zemřelo 27 představitelů českého stavovského povstání. Dala zabrat i mistru popravčímu, proslulému katu Mydlářovi. Poslední tři odsouzeni byli místo stětí pověšeni, protože Mydlářovi už prostě došly síly. V Praze se popravovalo, byť výjimečně, ještě v 2. polovině 19. století: poslední veřejná poprava se konala roku 1866. Na obranu návštěvníků poprav bychom měli na závěr dodat, že před šibenicí nebo popravčím špalkem postávali nejen proto, aby se kochali neštěstím druhých. Veřejnost byla považována i za jakousi pojistku, že poprava proběhla podle práva. Když se například kat mečem netrefil, nebo seknul málo (a i to se stávalo), mohli přítomní požadovat osvobození odsouzence. Pokud byl ovšem ještě naživu. Stejně tak když se mezi přítomnými našla žena, která se rozhodla vzít si zločince za manžela, byl také omilostněn. Zní to jako jednoduchý způsob, ale podle dobových letopisů se tak stávalo velice zřídka.