Kazi, Teta, Libuše aneb Po stopách tajemných sester

Kazi, Teta a Libuše…O jejich existenci můžeme s úspěchem pochybovat, protože určitě dvě z těchto dam jsou zdařilým výmyslem kronikáře Kosmase a jeho následovníka Dalimila. Nicméně po jejich stopách se klidně vydat můžeme, protože v Čechách najdeme místa, která tyto tři bájné sestry připomínají. A jsou to lokality na výsost zajímavé.

Co se místopisu týče, je na tom ze tří zmiňovaných sester nejhůře Kazi nebo také Káša. Ani jeden ze zmiňovaných kronikářů nehovoří o nějakém hradišti, kde by tato věštkyně a čarodějnice měla sídlo, ale pouze o jakési mohyle. Teprve v pozdějších pověstech se najednou zjevuje Kazín, který dodnes známe jako skálu nad Berounkou naproti obci Dolní Mokropsy. Archeologové tu sice našli zbytky jakéhosi hradiště, to ale pocházelo z mladší doby kamenné. A narazili tu také na pozůstatky středověkého hrádku s podivným jménem Bluk. S Kazínem býval spojován i vrch Havlín u Zbraslavi a také lokalita Závist, rovněž u Zbraslavi. Ta je ale proslavená díky významnému keltskému hradišti a propagaci v podobě neexistující Kazi rozhodně nepotřebuje.

Místo, kde si dávali dostaveníčko vrazi a upíři

O dost lépe je na tom další sestra, Teta. Ta měla být kněžkou a učitelkou staroslovanských kultů a spojována je s hradištěm Tetín. Najdeme ho poblíž Karlštejna a archeologický průzkum skutečně ukázal, že se tu nacházelo poměrně rozsáhlé sídliště. Pocházelo ovšem až z 9. století a postupně se změnilo ve středověký hrad, jehož existenci ukončily husitské války. A lokalita se jmenovala nejspíš po nějakém velmoži Tetovi.

Libuše byla nejspíš jedinou z bájných sester, která existovala. 

Tetín ovšem hrál sám o sobě velmi výraznou roli v českých dějinách. Právě sem se totiž uchýlila Ludmila, později svatořečená, jinak též babička knížete Václava, rovněž svatého. V podstatě sem uprchla před svou snachou Drahomírou, ale intriky této podnikavé dámy ji stejně dostihly. V noci ze 16. na 17. září roku 921 tu byla zabita dvěma Drahomířinými vikingskými dvořany Tunnou a Gommou.

Tetín je vskutku zvláštní místo, na poměrně malém prostoru se tu dodnes nacházejí tři kostelíky, včetně barokního zasvěceného právě svaté Ludmile. V něm je k vidění velký starobylý kámen, který měl být údajně vytržen z podlahy místnosti, kde světice skončila svou životní pouť. Podobné kameny ale byly nalezeny u dalšího tetínského kostelíka, románské svatyně, která nese jméno světice Kateřiny. Tady ovšem měly funkci náhrobních kamenů a jejich velikost a tvar napovídají, že se možná jednalo o kameny, které měly zatížit hroby osob, o nichž se mínilo, že se i po smrti vracejí mezi živé a škodí. Mohli to být dokonce upíři, tedy „neživí“, jak jim naši předkové také říkali. A možná právě proto jsou tady ony tři kostely, postavené ve snaze zamezit zlým silám v nekalých rejdech.

Nejstarší český kalendář

Abychom se dostali do Libušína, musíme opustit kouzelný kraj kolem Berounky, a vyrazit k průmyslovému Kladnu. Ale jestliže město samo o sobě si zrovna nezasluhuje přívlastek malebné, kraj kolem je půvabný a skrývá nejedno pozoruhodné a tajemné místo. Libušín se nachází na ostrohu nad Libušínským a Svatojiřským potokem a nadšení obrozenci se v 19. století domnívali, že tu mohou vidět Libušinu mohylu. Jak se ale později ukázalo, to co považovali za mohylu, byla zarostlá skládka odpadků z přelomu 15. a 16. století.

Čtěte dále na ProcProto.cz: Co skrývali nacisté v podzemí severních Čech?

Ale systematický průzkum libušínského ostrohu odhalil, že tu byla pohanská svatyně zasvěcená nejspíše Matce Zemi. Na jejím místě postavili horliví šiřitelé křesťanské víry kostelík svatého Jiří. V jeho okolí se rozkládalo v 10. a 11. století hradiště a o pět set let dříve také slovanská osada. A z Libušína pochází zřejmě nejstarší český kalendář: hliněný kotouč s 31 vpichy po obvodu. Podle některých teorií byl tento artefakt dokonce součástí složitějšího soustrojí, jakýchsi velkých slunečních hodin.

Libuše byla nejspíš jedinou z bájných sester, která existovala. Už Kristián, který psal v 10. století svou legendu, v níž se mimo jiné dočteme také mnoho informací o knížeti Václavovi, znal příběh o Přemyslovi a Praze. A také o jakési věštkyni, která v tomto příběhu sehrála velmi důležitou roli. Staří Čechové se za ní vydali, protože je trápila morová epidemie. Moudrá žena jim poradila nejspíš dobře, protože z vděčnosti pak naši předkové založili město Prahu. A další její věštba je dovedla k Přemyslovi, jejich novému vládci. Ten nakonec pojal věštkyni za manželku. Popsané události se v podstatě shodují s tím, co známe ze školní četby Jiráskových Starých pověstí českých, snad jen s tím rozdílem, že inkriminovaná žena se nejmenovala Libuše. Nejenže Kristián její jméno neznal, ale i kdyby znal, Libuše by to stejně nebyla. Toto jméno vzniklo až mnohem později právě podle místního jména Libušín.