Kde hledat bájné El Dorado?

Už celé půltisíciletí hledá lidstvo El Dorado, město vystavěné ze zlata a oplývající takovým bohatstvím, že by se s jeho pomocí dokázala postavit na nohy nejedna skomírající ekonomika. Všichni hledači se ale musí konečně spokojit s tím, že El Dorado nejspíš nebylo ani město ani říše, ale člověk. Za jeho tajemstvím se musíme vydat do současné Kolumbie, kde dodnes žijí potomci indiánského kmene Muisků. Ti na konci středověku vytvořili několik městských států, ale v polovině 16. století využili jejich vzájemných lokálních válek španělští conquistadoři a malé říše v podstatě zničili. Zanikla tak pozoruhodná civilizace, která používala piktografické písmo a oplývala nebývalým bohatstvím. Alespoň z pohledu Evropanů.

Zlato jako konfekce

Jestli v něčem Muiskové vynikali, tak to bylo zpracování zlata. Jenže pro ně nemělo hodnotu drahého kovu, ale kovu posvátného, který vyzařoval nadpozemskou moc. Právě proto ho používali jen k výrobě nádherných votivních předmětů a do zlata se odíval i jejich panovník. A právě jemu se říkalo El Dorado.

Zlaté zásoby vydrancovali Španělé a po pokladech ukrytých v jezerech pátrají dodnes hledači pokladů. Jeden takový se podařilo vylovit na počátku 70. let 20. století a prodat.

Ten si každý den ráno pokryl tělo zlatým prachem a ozdobil se skvostnými šperky. Večer pak podstoupil pouť k posvátnému jezeru, kde ze sebe zlato zase smyl a ozdoby naházel na dno. Jaká to musela být podívaná pro španělské dobyvatele, jejichž hlavní touhou bylo pohádkově zbohatnout! Ostatně každý pragmaticky uvažující Evropan si položí otázku, jestli to nebylo zbytečné plýtvání používat zlato jako „jednorázové“ oblečení.

Poklady dávných věků zničily burzu

Bez zlata se neobešla ani volba nového vladaře. V tomto složitém rituálu pokračovali Muiskové i v době, kdy vrcholné období jejich civilizace bylo už jen vzpomínkou na minulost. Jeden ze Španělů, voják a kronikář Juan Rodriguez Freyle, popsal ve své knize, která vyšla v polovině 17. století, co vše se při volbě nového panovníka odehrávalo. [caption id="attachment_13712" align="alignnone" width="620"] Všichni hledači se ale musí konečně spokojit s tím, že El Dorado nejspíš nebylo ani město ani říše, ale člověk.[/caption] Za toho byl většinou vybrán synovec zemřelého. Ten pak podstoupil dlouhé a složité iniciační obřady, které vyvrcholily plavbou na voru doprostřed některého z posvátných jezer. Nový vladař tuto cestu vykonal za doprovodu vybraných kněží, nahý, ale pokrytý zlatým prachem, ozdobený překrásnými šperky a dekorativním peřím. Když dopluli na místo určení, naházeli do jezera poklady nedozírné ceny: mimo zlatých předmětů také záplavy drahých kamenů, především smaragdů. Pak byl vor napuštěný kadidlem, spálen a kněží vztyčili vlajku na znamení, že božstva jsou s volbou spokojena. Tomuto divadlu přihlíželi ze břehů stovky nadšených poddaných, hořely slavnostní ohně a hrála hudba. To vše si lze představit jako velmi působivou podívanou, ale jsme odkázáni jen na naši fantazii. Ovšem díky archeologickému nálezu z roku 1969 si můžeme alespoň představit, jak vypadal onen posvátný vor. Zachovány zůstaly ostatně i některé další artefakty z cenného kovu, které shromáždilo Muzeum zlata v kolumbijské metropoli Bogotě. Zdá se ostatně až neuvěřitelné, že něco z nedozírného bohatství Muisků zůstalo zachováno. Zlaté zásoby vydrancovali Španělé a po pokladech ukrytých v jezerech pátrají dodnes hledači pokladů. Jeden takový se podařilo vylovit na počátku 70. let 20. století a prodat. O jeho objemu si můžeme udělat aspoň symbolickou představu: jeho „vypuštění“ do oběhu způsobilo strmý pád ceny zlata na světových burzách, jehož důsledkem byl dočasný rozpad trhu se zlatem. Zdroj: BBC