Kde ležel slovanský Vatikán?

Tím, čím je pro milovníky keltského světa bájný ostrov Avalon, kde snad sní svůj věčný sen král Artuš, je pro příznivce starých Slovanů svatyně na rujanském mysu Arkona. Na rozdíl od Avalonu, který zůstává obestřen tajemstvím a nevíme ani, kde ležel, Arkona skutečně existuje. Byla mnohem víc než svatyní, k níž se upíraly oči dávných slovanských obyvatel Německa. Arkona se nachází na severním mysu ostrova Rujana. Původně zde stávala svatyně nejvyššího boha Svantovíta, která vznikla už někdy během 8. století. S narůstajícím významem zdejší lokality se kolem rozrostlo celé chrámové město.

Slované, nebo Němci?

Slovanský živel měl na území dnešního Německa mnohem silnější vliv, než si současní Němci připouštějí. Stopy po Slovanech bychom našli nejen v genetickém kódu obyvatelstva, ale také v jazyce, hlavně v místních názvech. Stovky jmen obcí, které vypadají tak dokonale německy, mají základ v jazyce Pobaltských nebo Polabských Slovanů. Naši vzdálení příbuzní byli i významnou politickou silou, která se několik století bránila vlivu křesťanské církve a králů, kteří nové náboženství podporovali. Nakonec svůj statečný boj prohráli a na rozdíl od nás se jim nepodařilo uhájit ani vlastní jazyk. Ale ještě v 16. století se v některých kdysi slovanských oblastech mluvilo slovansko-německým dialektem, kterému prakticky nikdo ze sousedních krajů nerozuměl.

Poslední výspa slovanství

Rujana byla jednou z posledních pevností, kde Slované odolávali. Žil zde kmen Ranů, kterým arkonská svatyně také patřila. Nebo ještě spíše tvořila součást jejich nevelké, ale politicky nepřehlédnutelné říše. Arkona svým významem za velmi krátkou dobu přesáhla regionální hranice. Nebylo to ani tak kvůli nějakým neobvyklým kvalitám zdejších kněží. Ránové nebyli žádní chudáčci a jejich velmožové měli velké mocenské ambice. Dobývali jedno území za druhým a poraženým protivníkům ukládali platit tribut ve prospěch Arkony. Svatyně ale dostávala dary i od cizích kupců a poplatky jí prý posílali ze všech slovanských území.

Svantovít se čtyřmi hlavami

Svantovítův kněžský sbor se těšil výsadnímu postavení i na politické scéně. Dokonce měl podle některých svědectví moc srovnatelnou s králem a kronikář Helmold dokonce tvrdí, že „král požíval menší úcty než Svantovítův velekněz“. V arkonském chrámu sídlila i věštírna, svého „nejvyššího“ se Ránové ptali na politická rozhodnutí a zdejší orákulum bylo úspěšné hlavně ve věštbách souvisejících s válečnými záležitostmi. V centru arkonského okrsku stála Svantovítova svatyně. V dřevěném chrámu zasvěceném Svantovítovi byla jeho dřevěná socha v nadživotní velikosti se čtyřmi hlavami. Dvě hleděly vpřed a dvě vzad. V Arkoně byl také chován Svantovítův posvátný kůň, bělouš, na kterém mohl jezdit pouze kněz a na kterém podle legendy jezdíval v noci sám mocný bůh.

Smrt bohů přišla z Dánska

Žádný strom ale neroste až do nebes. Ránové svou expanzí ohrožovali germánské sousedy, kteří sami měli touhu rozšiřovat svá území. A tak 19. května roku 1168 byla Arkona obležena. Po několika týdnech, přesně 15. června, se vojákům dánského křesťanského krále Valdemara I. Velikého podařilo svatyni navždy zničit. Prastará čtyřhlavá socha byla vyvrácena, rozřezána a spálena před zraky zděšených Svantovítových vyznavačů. Ránové byli násilím pokřtěni a jejich víra zahubena. Valdemar poskytl hojné dary křesťanské církvi a z těchto prostředků bylo postaveno 12 kostelů. Prostí lidé sice dál věřili ve svá stará božstva, ale oficiálně se už museli klanět jen Hospodinovi a jeho ukřižovanému lidskému synovi.