Citoslovce »hm« (nebo také »mmm«, »mhm«, »uhm«) patří k nejrozšířenějším a mají také několik významů. Kde se tento prvek řeči vlastně vzal?
[box_light]
- Se stoupající intonací: "Nerozumím, opakujte."
- Pomalý výdech: "Musím si to rozmyslet."
- Vysokým tónem: "To není špatný nápad!"
- Bručivě: "Pochybuji."
[/box_light]
Ačkoli existuje v řadě jazyků (v různých formách), jeho kořeny nejsou známé.
"Nemám žádnou teorii o jeho původu," řekl lingvista
Anatoly Liberman z univerzity v Minnesotě.
"Nelze zjistit, kdy se objevilo, je to velmi dlouhá historie. To slovo je tak přirozené, že mohlo vzniknout kdykoliv a kdekoliv."
Podle Libermana není vyloučeno, že ho používali dokonce i neandrtálci.
Citoslovce jako »au« nebo »óóó« jednoduše vyjadřují aktuální stav účastníka hovoru a nevyžadují bližší vysvětlení - většinou jde o čistě fyziologické zvuky, které použijeme, když se třeba praštíme o roh nábytku nebo nás něco nadchne.
Slůvko »hm« má podle Libermana ještě další specifikum. Scházejí mu zvuky, ze kterých se skládá řeč. Jeho první část tvoří prostý výdech, druhou zamručení. Jejich prostřednictvím přitom dokážeme dát dalším účastníkům diskuse najevo, že s nimi souhlasíme, nebo si nejsme jisti, co jim máme odpovědět.
Zdroj: primeinfo.com.ua
