Kdo byla Vilemína, tajemná „kacířka“ z Čech?

Kolem roku 1260 se v Miláně, bohaté metropoli středověké Lombardie, objevila záhadná, asi padesátiletá žena. Přivedla s sebou nemanželského syna a její konání bylo i za jejího života obestřeno řadou tajemství. Záhy její sousedé zjistili, že vládne vynikajícími léčitelskými schopnostmi, kterých rádi využívali. Vilemína proslula také svou pomocí chudým a rovněž tím, že byla silnou duchovní osobností. Současníci o ní tvrdili, že je převtělením Ducha svatého a pravidelně za ní docházeli, aby u ní nacházeli povzbuzení a vyslechli její kázání. A když v roce 1281 (nebo také 1282 – tady si středověké prameny protiřečí) zemřela, nadšení příznivci vyznávali její náboženské teze nadále a záhy se z nich vytvořila sekta vileminitů, která ovšem vzbouzela velkou nevoli u křesťanských duchovních a prelátů. Vilemína musela ale oplývat i vůdcovskými schopnostmi a uměním nadchnout ostatní pro své myšlenky. Možná také znala místní proroctví, které se v Lombardii tradovalo po staletí: jednou přijde do této krajiny církevní reformátor z dalekých Čech a bude kázat pravou víru. Pokud se ptáte, co má naše domovina společného se středověkou vizionářkou, zde je odpověď. Podle všeho byla Vilemína dcerou českého krále Přemysla Otakara I. a jeho druhé manželky Konstancie Uherské, a tudíž sestrou svaté Anežky (ta byla z jejich devíti dětí nejmladší). Pro významného českého panovníka měly dcery jediný smysl: byly vhodným objektem k promyšlené sňatkové politice. Jak známo, Anežka se nakonec tomuto přístupu vzepřela a stala se abatyší. A otcův záměr nebyl nejspíš po chuti ani Vilemíně.

Vilemína proslula také svou pomocí chudým a rovněž tím, že byla silnou duchovní osobností.

Bohužel právě o ní toho mnoho nevíme. Nejspíš pobývala v nějakém klášteře a čekala na to, až jí otec vybere vhodného životního partnera. Jenže v mezičase stačila porodit plod hříšné lásky, a navzdory královskému původu byla z kláštera vykázána. Mohla ho ale také opustit sama, protože měla strach, že jí synka odeberou. Vydala se na pouť Evropou a na posledních dvacet let svého života zakotvila ve slunné Lombardii. Na druhou stranu musela dostávat od někoho alespoň nějakou finanční podporu, protože měla z čeho žít a ještě rozdávala potřebným. Co ale víme naprosto přesně, je skutečnost, že její kult v Miláně vzkvétal a sílil i po její smrti. Církevní hodnostáři ztratili trpělivost kolem roku 1300, což bylo ostatně období, kdy jim dělaly vrásky na čelech i další „kacířské“ myšlenkové proudy, a vileminity postavili mimo zákon. Tvrdili, že hlásají kacířské učení a nesnesli ani pomyšlení, že mezi nimi mohly šířit slovo boží i ženy. Došlo k inkvizičnímu procesu, během něhož byly za největší provinilce prohlášeni jistý Andrea Saramita a členka milánské vladařské rodiny Viscontiů Mainfreda da Pirovana. Oba byli odsouzeni k smrti a upáleni. Vilemínin hrob v opatství Chiravalle byl zničen a ostatky spáleny: to aby její osoba nelákala další hříšníky. Jenže vzpomínka na ní žije mezi věřícími Miláňany dodnes a stojí i opatství, kde zvláštní žena, pravděpodobně přemyslovská princezna, nedošla klidu ani po smrti. Dnes se k němu bez problému dostanete městskou dopravou a můžete vzpomenout na - v Čechách tak trochu zapomenutou osobnost - z rodu, z něhož pocházeli velcí bojovníci a oficiální i neoficiální světice. Mimochodem, Vilemína leží církevním prelátům v žaludku dodnes. Právě její osobnost byla důvodem, proč katolická církev dlouho váhala se svatořečením její sestry Anežky.