Když Hlupoň Nasralvhrnec aneb Jak vznikla jména v Česku

Taky si někdy říkáte, proč zrovna já se jmenuju Karel Novák, Helena Smetanová nebo třeba Hugo Nevímanijak? Anebo vám naopak přijde jako naprostá samozřejmost, že se narodíme a rodiče nás obšťastní (a často třeba i tak trochu potrestají) křestním jménem a po otci pak zdědíme příjmení? Kolem křestních jmen i příjmení se „motají“ různé vědecké obory, a tak je zcela jasné, že se tu oba druhy pojmenování neobjevily jen tak z čistého nebe. Většina křestních jmen má původ ve jménech světců, kterými křesťanství světovou populaci zásobovalo v minulosti opravdu hojně. Ve většině zemi se však dodnes používají i křestní jména, která v liturgickém kalendáři nenajdete. I my máme své slovanské dědictví: jsou to jména jako Doubravka, Slavěna, Dalibor či Bořivoj. Naši předkové měli ale ve středověku daleko pestřejší výběr jmen, která nám už připadají podivná nebo dokonce komická. Chtěli byste se třeba jmenovat Sestřena, Bratruše, Ubyněha nebo Rochna? Snad ještě zajímavější příklady najdeme mezi jmény mužskými: Kokoňa, Hlupoň, Hrb, Puchla nebo Sviň... Staří Češi ale měli asi dost rozumu, protože hojně používali jména „mezinárodní“, která jsou mnohdy oblíbena dodnes. Takže i před drahnými stoletími pobíhali po českých vsích a městech Aničky, Kateřiny, Marie či Janové a Tomášové.

Anna je asi nejrozšířenějším jménem na světě vůbec. Počet jeho nositelek se blíží 100 milionům. Anna pochází ze staré hebrejštiny, kde měla svou předchůdkyni ve jméně Channah, což značí »milá, líbezná, milostná«.

Z hebrejštiny pochází i nejrozšířenější mužské jméno Josef, který je údajně i nejstarším jménem na světě. A v překladu znamená »Bůh přející«. V současnosti v českých matrikách kralují Terezy, Natálie, Anny, Adély a Elišky a Jakubové, Janové, Tomášové, Lukášové a Ondřejové. Zatímco křestní jméno je věcí běžnou už po několik tisíciletí, příjmení se v Čechách začalo závazně používat až od 18. století (začalo se dědit z otce na potomky). Ale řada z našich příjmení je mnohem starších.

A jak naše příjmení vznikala?

Často tak, že vedle sebe žili tři čtyři Václavové či Janové. Ale jeden byl Velký, druhý Malý a třetí zase Nemluva. Podobně dnes máme v telefonních seznamech Bradáče, Mlčocha, Kučeru nebo Kulhavého. Příjmení vznikala i podle jména otce: Jan Petrův, Zuzana Václavova apod. Někdy hrála roli místa, kde lidé žili: Chaloupka, Brázda, Hora či Kopeček. Jindy zase pomohlo povolání dotyčného: Bednář, Krejčí nebo Truhlář. Další skupina se vytvořila podle věcí, které měli nositelé příjmení rádi: Kaše, Brambora, Peřina. Jiná se zrodila z charakterových vlastností, a to často nelichotivých jako například Skrblík, Bumbálek,Tupý. A někdy zas stačila podobnost se zvířaty (Bejček, Vepřek, Chroust, Vrána nebo Beran).

Velkou skupinou příjmení tvoří odvozeniny z místních jmen. Ještě že tato estonská obec nikoho neinspirovala.

Další velkou skupinu českých příjmení tvoří ta, která jsou odvozená z místních jmen: Bechyně, Kolín, Říčánek nebo Pražák. Zvláštní kategorií jsou dodnes se objevující příjmení vzniklá z celých vět s minulým časem: Drahokoupil či Přecechtěl. A zaznamenány jsou i Zlámaljelito, Snědldítětikaši nebo dokonce Nasralvhrnec. Ojediněle se objevují i příjmení jednoslovná (Nepovím) a větná (Vítámvás nebo Domalíp). A najdeme i pár takových, která měla kdysi statut přezdívek (Řach, Prsk, Tydlidát). Četná jsou u nás pochopitelně příjmení původem z němčiny, často už v počeštělé podobě (Miler, Šuster, Šilar apod.). A najdeme i taková, která pocházejí z polštiny, slovenštiny či maďarštiny. Nejdelším českým příjmením je se 17 písmeny Černokostelecký a existuje naopak i pár příjmení dvoupísmenných (Ič, Aš, Cé nebo El.). Nejrozšířenějšími příjmeními jsou Novák, Novotný, Svoboda, Černý, Dvořák a Kovář. Posledně uvedený je nejrozšířenějším příjmením na světě vůbec. Na Slovensku tak mají svého Kováče, v Polsku Kowalewskiho a v Rusku Kovalova nebo Kuzněcova. A když se v Německu potkáte s panem Schmidtem a v Anglii s panem Smithem, tak to bude zase jen a jen právě náš pan Kovář.