Když lidé byli zbožím...

Tím, čím je pro naši civilizaci ropa, tím byli pro antiku otroci. Jejich nedostatek by býval způsobil takový kolaps společnosti, který by si v ničem nezadal s tím, co jednou udělá s naším přetechnizovaným světem nedostatek „černého zlata“. A jestli se dnes vedou války o strategicky významná ropná naleziště, pak nejeden starověký konflikt měl podobný základ: zajistit si dostatek hnacích jednotek pro starověkou ekonomiku. Otrokářský řád se dočkal svého vrcholu v antickém Římě. Z tohoto vrcholu už pak vedla jenom pomalá, ale jistá cesta ke změně společenského řádu a k nástupu s ním souvisejícího křesťanství.

Bez otroků ani ránu

Římané v době své největší slávy potřebovali statisíce otroků. Nejenom jako „herce“ v gladiátorských hrách. Tam se ocitali v podstatě až v době, kdy se římská říše začala bránit přílivu křesťanů. To bylo pochopitelně pro otroky lákavé a hlásili se k němu navzdory hrozbě tvrdým trestům. Většina z odhalených tajných křesťanů pak skutečně skončila jako potrava dravé zvěře v cirku. Daleko významnější byl „otrocký“ podíl na běžné ekonomice. Bez otroků by nefungovalo zemědělství, těžba v dolech, řemeslná výroba ani chod domácnosti v průměrné římské rodině. Na přelomu letopočtu tvořili otroci více než polovinu římského obyvatelstva. A zapotřebí jich bylo stále víc. I proto se Římané vydávali na další dobyvatelské války. Jejich cílem bylo nejen dobití dalších území, ale hlavně naděje na desetitisíce zajatých žen, mužů i dětí, kteří pak představovali neuvěřitelné bohatství.

Dobytek za desetitisíce

S každou válečnou výpravou táhli společně s legionáři také obchodníci s otroky - otrokáři, kteří si své „zboží“ hned přebírali a posílali je na trh. Obchod s nebohými dušemi vynášel obrovské zisky. Vždyť jen za neškoleného dospělého otroka se platilo 2 000 sesterciů (malé stříbrné mince, které byly oficiální římskou měnovou jednotkou), za zdatného písaře zaplatil zákazník 8 000 sesterciů a za vynikajícího kuchaře až 10 000 sesterciů.

Nejvyhlášenější trh s otroky byl podle tradice na ostrově Délu, kde se denně prodalo až 10 000 otroků, což mohlo v průměru představovat denní obrat kolem 50 milionů sesterciů. S otroky se velmi nelidsky zacházelo, mimo jiné proto, že byli považováni za skutečné zboží a obchodníci s nimi nechtěli mít zbytečné náklady. Jako k dobytku v tom nejhorším slova smyslu k nim ale přistupovala i značná část majitelů, takže se pak nelze divit častým vzpourám a povstáním.

Těch pochopitelně přibývalo, čím více se mezi otroky objevovali svobodní lidé. Jednalo se nejen o obyvatele dobytých území, ale i Italiky, tedy obyvatele Apeninského poloostrova, kteří nebyli plnohodnotnými občany velkého Říma. Ti skončili s cejchem otroků většinou proto, že se kvůli nějakému válečnému konfliktu stali insolventními a museli se do otroctví sami prodat.

Mafie v akci už od starověku

S otroky se to opravdu mělo stejně jako s naší ropou. Když ji nemáme, je to problém a když ji máme, tak je to také problém. Otroci nejenže byli neustále požadovaným artiklem, který se musel někde opatřovat, nejenže se neustále bouřili a dovolávali se trochu slušnějšího zacházení, protože se oprávněně cítili být lidskými bytostmi. Jejich statisícové počty znamenaly naprostou pohromu pro obyčejné lidi. Pro ně totiž nebyla práce, což je dostalo na samotné společenské a ekonomické dno. Pokud se také nechtěli nechat prodat do otroctví, mohli se například nechat najímat jako placení tleskači méně známým hercům nebo řečníkům. Dobrým výdělkem bylo nechat se najmout jako placený volič. Když ovšem nebyly volby nebo byla malá poptávka po tleskačích, zbýval ještě velmi hojně využívaný systém klientství. V praxi to znamenalo, že každý takový klient měl svého patrona, kterého chodil každé ráno pozdravit. Klienti tak činili především v očekávání zbytků od hostiny z minulého večera nebo dokonce drobné finanční vzpruhy. Pokud vám tohle tak trochu připomíná mafiánské metody fungující dodnes s úspěchem v některých méně ekonomicky silných oblastech současné Itálie, pak jste na dobré stopě. Antický klientský systém zkrátka přežil v trochu drsnější podobě do našich dnů. I on byl ostatně jedním z prostředků, jak udržet chudé lidi na uzdě, aby se nepostavili mocenskému establishmentu.