Když vypukla v Čechách zlatá horečka
Čechy byly v pozdním pravěku a ve středověku zemí drahým kovům zaslíbenou. Připomínky dolování a rýžování zlata nacházíme v pověstech, pohádkách i v historických a archeologických svědectvích. A nedávaly spát ani našim pradědům, zvláště poté, co se k nim dostávaly zprávy o zlatokopech na vzdálené Aljašce. Nemůžeme se proto divit, že i oni si aspoň trochu vyzkoušeli, jaké to je, onemocnět zlatou horečku.
V český Klondike se proměnil poklidný a líbezný kraj kolem jihočeských Vodňan. I proto snad příběh starý necelých sto let zní našim uším tak trochu jako pohádka. Ovšem taková typicky česká...
roztloukal kamení na opravu silnice. Když Novák uhodil do jednoho z větších kamenů a najednou z něj vypadly zlaté plíšky. Prošek nelenil a pár jich vzal s sebou do Vodňan, aby je ukázal poštmistrovi Erbanovi.
Oba byli z nálezu správně nadšeni a jejich horečné zaujetí ještě vystupňoval místní farář a historik Florián Fencl. Velebný pán čekal na poště na nějakou zásilku, a tak si zkrátil dlouhou chvíli zlatokopeckým „poradenstvím“. A ač člověk boží, hned jak opustil poštu, nelenil a vydal se na místo nálezu. Zlato je přece zlato. Měl velkou konkurenci v poštmistrově synovi, který vyrazil za zlatou žílou na kole. Pana faráře tedy předjel, ale Fencl ještě kus křemene se zlatými plíšky zchvátil.
Když se mizivé množství vodňanského nálezu dostalo k odborníkům, jejich verdikt byl jednoznačný: hornina obsahovala 53,9 % zlata a 46,1 % stříbra. A přichází třetí paradox: z mineralogického hlediska šlo o jeden z nejkrásnějších nálezů svého druhu na světě. Jak ale jihočeští zlatokopové rychle pochopili, z toho jim zbohatnutí rozhodně nehrozilo.
Ale šikovné české hlavičky přišly rychle na to, že si mohou aspoň přilepšit. Místní děti prodávaly kousky zlata cizincům přijíždějícím do městečka a mnozí z Vodňanských nosili zlaté plíšky u hodinek. Chlubili se pak, že si ten svůj „valoun“ našli sami jako hrdinové z Klondiku. Naštěstí se ale křemen se zlatostříbrnými plíšky dostal také do školních sbírek a do muzeí, včetně pražského Národního muzea.
Bitva začíná...
V pátek 25. března roku 1927 si vodňanský listonoš Václav Prošek vykračoval po své tradiční trase. Kousek od Stožic se zastavil se na kus řeči s jistým Janem Novákem, který
Na toho se nedostalo...
Muselo ho tam být ostatně dost, protože jak se úžasná zpráva rozletěla městečkem, objevovali se další a další hledači a i ti si něco zlatonosných kamenů odnesli. Svědci, alespoň ti, kteří nepodlehli zcela šílenství, si to asi docela užili. Popisovali pak, jak se v následujících dnech desítky lidí přehrabovaly v kamenech, cpaly je do kapes a přinesených zavazadel a o svá zaručeně nejlepší místa se handrkovaly s ostatními. Ale naleziště se velmi rychle vyčerpalo. Jednalo se ostatně o navezený kámen z nedalekého lomu, takže hromada prostě musela být jednou přehrabána a roztříděna. Paradoxem zůstává, že podle všeho asi nic nezbylo na prostého „roztloukače“ kamení, Jana Nováka. Tak to ale v životě chodí. A dalším paradoxem je, že se nakonec nejednalo ani o čisté zlato.
Aspoň do muzea...
Když se mizivé množství vodňanského nálezu dostalo k odborníkům, jejich verdikt byl jednoznačný: hornina obsahovala 53,9 % zlata a 46,1 % stříbra. A přichází třetí paradox: z mineralogického hlediska šlo o jeden z nejkrásnějších nálezů svého druhu na světě. Jak ale jihočeští zlatokopové rychle pochopili, z toho jim zbohatnutí rozhodně nehrozilo.
Ale šikovné české hlavičky přišly rychle na to, že si mohou aspoň přilepšit. Místní děti prodávaly kousky zlata cizincům přijíždějícím do městečka a mnozí z Vodňanských nosili zlaté plíšky u hodinek. Chlubili se pak, že si ten svůj „valoun“ našli sami jako hrdinové z Klondiku. Naštěstí se ale křemen se zlatostříbrnými plíšky dostal také do školních sbírek a do muzeí, včetně pražského Národního muzea.
Možná jednou...
Nic ale neponechali náhodě dva místní podnikatelé – vodňanský hostinský František Rothbauer a českobudějovický architekt Karel Chochola. Zajistili si kutací právo v místním lomu, odkud zlato pocházelo, a s těžbou začali na podzim roku 1927. Hned měli i konkurenta, kterým byl přímo československý stát. Všichni ale pátrali marně. Přesto jim nadšení vydrželo skoro pět let. Když místní zlatá horečka pomalu utichala, vyslala v roce 1932 do Křepic svého experta profesora Charlese Whitea anglická společnost, vlastnící rozsáhlé doly v jižní Africe. Ten ale rentabilní těžbě nedal příliš velkou šanci. Při těžbě ale byla objevena mohyla z doby halštatské, která nejspíš patřila nějakému „prakeltskému“ velmožovi. Odborníci se tedy přiklonili k teorii, že zlato pocházelo z kamenů posbíraných někde v okolí, které tvořily konstrukci hrobky. To ovšem dalo okamžitě vzniknout teorii, že se zlaté naleziště nachází někde opodál. Další zlatá horečka ale nakonec nevypukla. Lidé byli unaveni neúspěchem, a tak ono „vodňanské zlato“ ještě stále čeká na svého objevitele. FOTO: iDNES.czPublikováno: 08. 06. 2011
Kategorie: Historie