Když vypukla v Čechách zlatá horečka
Čechy byly v pozdním pravěku a ve středověku zemí drahým kovům zaslíbenou. Připomínky dolování a rýžování zlata nacházíme v pověstech, pohádkách i v historických a archeologických svědectvích. A nedávaly spát ani našim pradědům, zvláště poté, co se k nim dostávaly zprávy o zlatokopech na vzdálené Aljašce. Nemůžeme se proto divit, že i oni si aspoň trochu vyzkoušeli, jaké to je, onemocnět zlatou horečku.
V český Klondike se proměnil poklidný a líbezný kraj kolem jihočeských Vodňan. I proto snad příběh starý necelých sto let zní našim uším tak trochu jako pohádka. Ovšem taková typicky česká...
roztloukal kamení na opravu silnice. Když Novák uhodil do jednoho z větších kamenů a najednou z něj vypadly zlaté plíšky. Prošek nelenil a pár jich vzal s sebou do Vodňan, aby je ukázal poštmistrovi Erbanovi.
Oba byli z nálezu správně nadšeni a jejich horečné zaujetí ještě vystupňoval místní farář a historik Florián Fencl. Velebný pán čekal na poště na nějakou zásilku, a tak si zkrátil dlouhou chvíli zlatokopeckým „poradenstvím“. A ač člověk boží, hned jak opustil poštu, nelenil a vydal se na místo nálezu. Zlato je přece zlato. Měl velkou konkurenci v poštmistrově synovi, který vyrazil za zlatou žílou na kole. Pana faráře tedy předjel, ale Fencl ještě kus křemene se zlatými plíšky zchvátil.
Když se mizivé množství vodňanského nálezu dostalo k odborníkům, jejich verdikt byl jednoznačný: hornina obsahovala 53,9 % zlata a 46,1 % stříbra. A přichází třetí paradox: z mineralogického hlediska šlo o jeden z nejkrásnějších nálezů svého druhu na světě. Jak ale jihočeští zlatokopové rychle pochopili, z toho jim zbohatnutí rozhodně nehrozilo.
Ale šikovné české hlavičky přišly rychle na to, že si mohou aspoň přilepšit. Místní děti prodávaly kousky zlata cizincům přijíždějícím do městečka a mnozí z Vodňanských nosili zlaté plíšky u hodinek. Chlubili se pak, že si ten svůj „valoun“ našli sami jako hrdinové z Klondiku. Naštěstí se ale křemen se zlatostříbrnými plíšky dostal také do školních sbírek a do muzeí, včetně pražského Národního muzea.
Bitva začíná...
V pátek 25. března roku 1927 si vodňanský listonoš Václav Prošek vykračoval po své tradiční trase. Kousek od Stožic se zastavil se na kus řeči s jistým Janem Novákem, kterýroztloukal kamení na opravu silnice. Když Novák uhodil do jednoho z větších kamenů a najednou z něj vypadly zlaté plíšky. Prošek nelenil a pár jich vzal s sebou do Vodňan, aby je ukázal poštmistrovi Erbanovi.
Oba byli z nálezu správně nadšeni a jejich horečné zaujetí ještě vystupňoval místní farář a historik Florián Fencl. Velebný pán čekal na poště na nějakou zásilku, a tak si zkrátil dlouhou chvíli zlatokopeckým „poradenstvím“. A ač člověk boží, hned jak opustil poštu, nelenil a vydal se na místo nálezu. Zlato je přece zlato. Měl velkou konkurenci v poštmistrově synovi, který vyrazil za zlatou žílou na kole. Pana faráře tedy předjel, ale Fencl ještě kus křemene se zlatými plíšky zchvátil.
Na toho se nedostalo...
Muselo ho tam být ostatně dost, protože jak se úžasná zpráva rozletěla městečkem, objevovali se další a další hledači a i ti si něco zlatonosných kamenů odnesli. Svědci, alespoň ti, kteří nepodlehli zcela šílenství, si to asi docela užili. Popisovali pak, jak se v následujících dnech desítky lidí přehrabovaly v kamenech, cpaly je do kapes a přinesených zavazadel a o svá zaručeně nejlepší místa se handrkovaly s ostatními. Ale naleziště se velmi rychle vyčerpalo. Jednalo se ostatně o navezený kámen z nedalekého lomu, takže hromada prostě musela být jednou přehrabána a roztříděna. Paradoxem zůstává, že podle všeho asi nic nezbylo na prostého „roztloukače“ kamení, Jana Nováka. Tak to ale v životě chodí. A dalším paradoxem je, že se nakonec nejednalo ani o čisté zlato.
Aspoň do muzea...
Když se mizivé množství vodňanského nálezu dostalo k odborníkům, jejich verdikt byl jednoznačný: hornina obsahovala 53,9 % zlata a 46,1 % stříbra. A přichází třetí paradox: z mineralogického hlediska šlo o jeden z nejkrásnějších nálezů svého druhu na světě. Jak ale jihočeští zlatokopové rychle pochopili, z toho jim zbohatnutí rozhodně nehrozilo.
Ale šikovné české hlavičky přišly rychle na to, že si mohou aspoň přilepšit. Místní děti prodávaly kousky zlata cizincům přijíždějícím do městečka a mnozí z Vodňanských nosili zlaté plíšky u hodinek. Chlubili se pak, že si ten svůj „valoun“ našli sami jako hrdinové z Klondiku. Naštěstí se ale křemen se zlatostříbrnými plíšky dostal také do školních sbírek a do muzeí, včetně pražského Národního muzea.
Možná jednou...
Nic ale neponechali náhodě dva místní podnikatelé – vodňanský hostinský František Rothbauer a českobudějovický architekt Karel Chochola. Zajistili si kutací právo v místním lomu, odkud zlato pocházelo, a s těžbou začali na podzim roku 1927. Hned měli i konkurenta, kterým byl přímo československý stát. Všichni ale pátrali marně. Přesto jim nadšení vydrželo skoro pět let. Když místní zlatá horečka pomalu utichala, vyslala v roce 1932 do Křepic svého experta profesora Charlese Whitea anglická společnost, vlastnící rozsáhlé doly v jižní Africe. Ten ale rentabilní těžbě nedal příliš velkou šanci. Při těžbě ale byla objevena mohyla z doby halštatské, která nejspíš patřila nějakému „prakeltskému“ velmožovi. Odborníci se tedy přiklonili k teorii, že zlato pocházelo z kamenů posbíraných někde v okolí, které tvořily konstrukci hrobky. To ovšem dalo okamžitě vzniknout teorii, že se zlaté naleziště nachází někde opodál. Další zlatá horečka ale nakonec nevypukla. Lidé byli unaveni neúspěchem, a tak ono „vodňanské zlato“ ještě stále čeká na svého objevitele. FOTO: iDNES.czPublikováno: 08. 06. 2011
Kategorie: Historie
