Komentář: Mezi dvěma světy

Když vyšel před pár dny na našich stránkách článek „Pootevřené dveře do druhého světa se za vámi mohou zavřít navždy“ od mého kolegy Ivo Rozehnala, vzpomněl jsem si na něco podobného, co jsem před lety zažil na vlastní kůži. Bylo to v roce 1991 a já se poprvé v životě octl na atlantickém pobřeží Francie, konkrétně na pomezí Normandie a Bretaně. Už to samo bylo pro středozemce zážitkem dosud nevídaným. Oceán, který vládne celé krajině, příboje několikametrových vln tříštících se o skaliska, odlivy a přílivy, kdy moře mizí desítky metrů daleko a pak se vrací tak rychle, že je smrtelně nebezpečné těm, kteří se lehkovážně procházeli a sbírali v pobřežních píscích mušličky.

Přátelé zmizeli, vlahý večer se proměnil v šedavý podvečer

Nebylo nic krásnějšího než sedět někde na vyvýšeném místě a celé to neuvěřitelné divadlo pozorovat. Za chvíli jste měli pocit, že váš dech i tlukot srdce se přizpůsobují bouřlivému rytmu vln, slaný ostrý vzduch nafukuje plíce a obaluje obličej i vlasy nánosy soli. Koukáte do šedavé neklidné hladiny a najednou se stáváte součástí věčnosti, něčeho, co tu bylo dávno před tím, než sem dorazil první člověk. Jednoho krásného a výjimečně teplého a nedeštivého červencového večera jsme seděli nedaleko městečka Granville na travnatém mořském břehu. Příjemné posezení s přáteli, nic jiného. Témata našich rozhovorů se točila kolem naprosto prozaických věcí, hlavně jsme ještě všichni byli plni toho, že se můžeme kdykoliv sebrat a odjet kamkoliv, na přetřes přišlo i srovnání života tam a u nás, došlo i na nadávání. Zkrátka Češi v cizině... A pak to přišlo...Zmizeli přátelé, vlahý večer se proměnil v šedavý podvečer. Pobřeží ožilo rachotem přistávající rybářských bárek a sytými hrdelními hlasy mluvícími nářečím, kterému jsem rozuměl, ač jsem tehdy neznal ani slovo ze spisovné francouzštiny, natož ze zdejšího dialektu. Když jsem se ohlédl, uviděl jsem domy, typicky kamenná ponurá stavení, z nichž vybíhaly ženy oblečené v černých šatech, jaké se nosily v Bretani ještě v polovině 20. století, ale v nichž dnes už potkáte zdejší mladé ženy jen při národních svátcích, lidových slavnostech, a možná ještě tak nějakou rázovitou stařenku v zapadlé pobřežní vísce. Najednou jsem měl pocit, že jsem součástí téhle scény, že rozumím radosti mužů, kteří vytahovali sítě s bohatým úlovkem i radosti žen z toho, že se jejich manželé, synové a bratři vrátili z nebezpečného souboje s oceánem. Obstoupila mě atmosféra časů našich prababiček, spadla ze mě tíha současných starostí a můj mozek začal pracovat podle „vzorců“ pro mě do té chvíle neznámých, které se po staletí neměnily. Bylo to jako sen, který snem nebyl. Vznášel jsem se v divném časoprostoru, z něhož se mi nechtělo vracet. Jistá část mozku ale musela zůstat bdělá, protože právě ta mě nutila myslet na to, že sem vlastně nepatřím, že pokud rychle „nehodím zpátečku“, zůstanu tu navždy. Tedy moje duše tu zůstane navždy. S nejvyšším vypětím vůle jsem se po chvíli octl zpět mezi svými přáteli. V reálném čase jsem byl „pryč“ pár minut, ve snovém čase jsem zaznamenal události dlouhé určitě skoro hodinu. Dostavil se pocit malátnosti a vykořenění, pociťoval jsem žaludeční nevolnost. To vše za chvíli odeznělo. Ale intenzita prožitku se vepsala natrvalo do mojí mysli.

Pochybnosti zakázány

Měl bych také dodat, že v době mé první návštěvy v těchto končinách jsem netušil nic o tom, jak žili zdejší lidé v minulosti, prostě jsem s mladickým nadšením a přezíravostí vyrazil někam, kde jsem si myslel, že to bude hezké. Nepatřil jsem ani k osobám, které by podobné zážitky vyhledávaly a stavěly na nich svůj světonázor. Až poté jsem se snažil najít informace, které by mě nejen vysvětlily, co se se mnou vlastně dělo, ale také historické údaje, které by mi osvětlily, jak dalece mohlo být moje setkání s minulostí „reálné“. Přečetl jsem tak příběhy o tvrdé realitě zdejšího života o tom, jak stovky rybářů zemřeli na lovu, když bojovali s nevyzpytatelným oceánem. O tom, jak ženy rybářů žily s věčným strachem, že smrt je připraví o milované příbuzné. Se strachem, který je ale zároveň naučil pokoře a hluboké víře v Boha, o které my nevíme vůbec nic.