Krajina, která „požírá“ lidi

Máchovo jezero ročně přivítá tisíce turistů, kteří holdují povalování se na pláži, v lepším případě pak jachtingu. Návštěvníci zdejších nočních diskoték a popíjení u „rádobytrampských“ táboráků asi vůbec nezajímá, že jen pár kilometrů od nich se nachází něco, co nemá ve střední Evropě obdoby. Když totiž průměrný, a to i docela dobře vzdělaný Čech, uslyší o Kumerském pohoří, nabyde dojmu, že se ho někdo snaží nalákat na výlet někam do centrální Asie. Jenže pohled do mapy ukáže, že tenhle výlet se stihne za víkend, místo prázdného potloukání se kolem „Mácháče“.

Pravěk v přímém přenosu

Stačí vyrazit od „profláknutého“ a sinicemi prosyceného jezera, které je vlastně rybníkem, na sever. Octnete se v kraji, kde se bez přehánění zastavil čas. Příroda se tu zachovala ve stavu ze střední doby kamenné a na prostoru necelých 24 kilometrů čtverečních dokazuje, že je to ona, kdo stále ještě vládne planetě, na které žijeme. Kumerskému pohoří se někdy také říká Komárovské pohoří, Hradčanská pahorkatina nebo německy Kummergebirge. Je občas zařazováno mezi česká skalní města, ale tahle charakteristika tak úplně neodpovídá. Klasické pískovcové stěny se tu střídají s vápenitým pískovcem a vy jen žasnete, jak v jednu chvíli jste někde, kde to připomíná Kokořínsko, a o pár set metrů dál najednou „přistanete“ v Českém krasu. Jedná se nejspíš o poslední pískovcové pohoří, kde se zachoval „předborový“ les. Místo borovic tu rostou buky, duby a další listnaté stromy. Tak prý to tu vypadalo před tisíci let. Pravěcí lovci by klidně mohli nastoupit do stroje času a vrátit se domů. Otázka ale zní, jestli by o to znovu stáli.

Kde vládne Matka Příroda

Krajina v „Kumeru“ si totiž žije vlastním životem, a přestože se člověk usilovně pokoušel o jeho osídlení, nikdy se mu to tak docela nepodařilo. Archeologové zde na svých občasných výpravách našli pozůstatky osídlení ze střední a mladší doby kamenné. Tehdy se lidé pokoušeli vybudovat sídliště ve skalních převisech nebo v okolí mokřadů. Ale jejich bozi v podobě stromů, pramenů, řek a hor si to zjevně nepřáli. Ani středověká civilizace nebyla úspěšná. Nějaký čas to už už vypadalo, že lidé mají šanci, ale pak Matka Příroda mávla svým kouzelným proutkem a lidská sídla zmizela do slova a do písmene v propadlišti času. Na počátku novověku se tu těžila železná ruda, ale stopy po těžbě najde v podstatě jen skutečný odborník.

Vojska si tu podávala ruce

Dodnes zůstala jediná ves, Hradčany nebo taky Kumr. Její minulost je značně nejasná a to, co víme, rozhodně neslouží jako příklad úspěšné kolonizace. Snad někdy před třicetiletou válkou ji založili uhlíři a dřevaři. Ale mohli tak učinit i dřív, to nikdo přesně neví. V minulosti se v okolí rozprostíraly obory a jejich pozůstatky najdete v těchhle podivných kopcích dodnes. V polovině 19. století vesnice vyhořela a vždy, když se začala vzpamatovávat, přišla nějaká další rána osudu. V březnu 1945 tu Němci začali budovat letiště, které měsíc poté Američané zničili při náletu. Pak byla obec vysídlena a noví osadníci se ani nestačili ani rozkoukat a i oni balili kufry. Po roce 1950 se tu začal budovat vojenský prostor Ralsko. V okolí je prý mnoho skrýší, kde zůstaly německé a ruské zbraně, takže tu občas narazíte na podivné existence, které se snaží tyhle militárie najít. Někde prý existuje rovněž podzemní prostor, který si sovětská armáda opečovávala až do svého odchodu: prý jako pojistku, kdyby se kolo dějin zase obrátilo a bratři z východu se mohli vrátit.

Chrám jménem Psí kostel

To všechno už Kumer přestál. A existuje dál. Není určitě místem pro každého, ale pro toho, kdo touží po tajemnu a dobrodružství rozhodně. Na malém prostoru je k vidění to, co jinde už civilizace nenávratně vzala. Například meandrující řeku Ploučnici a unikátní krajinu kolem ní. Nebo taky Psí kostely, nádherné jeskyně, které vypadají jako gotické hradní sály a které si zahrály i v některých českých, hlavně pohádkových filmech. K přírodě tu lze vzhlížet se skutečnou pokorou, protože zatím tu vždycky zvítězila. A zdá se, že tomu bude i nadále.