Krvavý příběh jedné relikvie aneb Jak to bylo s krví Ludvíka XVI.?

Pro Francouze zřejmě nejúžasnější kapitola jejich dějin, pro zbytek světa smutný příběh o tom, kde končí revoluční nadšení. Francouzská buržoazní revoluce sice smetla prakticky nefunkční absolutistickou monarchii, ale spolu s ní zahájila vládu teroru a násilí, z které se Francie vzpamatovávala ještě několik desetiletí. O tom, co rozvášněná lůza předváděla za zvěrstva, podporována novými „vládci“, byly popsány stohy papíru a vydány stovky knih. Jedním z nejsmutnějších příběhů je ten, jak dopadla královská rodina. Ludvík XVI., nepříliš schopný vladař, ale zároveň také neškodný člověk, tlouštík, jenž miloval knihy a umělecká řemesla, kterým se sám s úspěchem věnoval, skončil na popravišti. Stejně tak jeho marnotratná a v podstatě naivní manželka Marie Antoinetta. Jejich osmiletého syna Ludvíka Karla nechali představitelé revoluce doslova utrápit ve vězení, kde žil v podmínkách, v nichž se nechová ani dobytek ve stájích. [pullquote_right]Věrnou princeznu rozsekali šavlemi a pak jí uťali hlavu. Když byla hlava oddělena od těla, umyli ji, napudrovali a nakadeřili. Dokonce jí do úst nalili doušek vína. [/pullquote_right] Zlikvidováni byli i ti, kteří zůstali královské rodině nablízku. Například princezna Marie Tereza de Lamballe, která byla nejen krásná, ale měla také dobré srdce. Místo aby z Paříže prchla, chtěla zůstat své přítelkyni královně po boku a pomáhat jí překonat útrapy internace v pevnosti Temple. Ovšem „revolucionáři“ se s ní vypořádal po svém. Věrnou princeznu rozsekali šavlemi a pak jí uťali hlavu. Když byla hlava oddělena od těla, umyli ji, napudrovali a nakadeřili. Dokonce jí do úst nalili doušek vína. Z těla vyrvali srdce a nějaký šílenec vyřízl genitálie. Poté nabodli princezninu hlavu na píku a pochodovali pod okny Templu, aby Marie Antoinetta viděla, jak její přítelkyně skončila. Když kněžně vrazi podřízli hrdlo, měla zrovna na prstě prsten s obrubou z modrého kamene, v němž byl zasazen pramínek bílých vlasů a vyryta slova: „Zbělely neštěstím“. Byly to vlasy Marii Antoinetty…

A došlo i na hanobení hrobů

A když 21. ledna 1793 skončil král Ludvík pod gilotinou, nenapadlo jistého Maximiliena Bourdalouea nic jiného, než namočit kapesník v krvi popraveného monarchy. Krvavou relikvii pak uložil do vydlabané ozdobené dýně a uchoval si ji jako vzpomínku na to, jak lid zatočil s králem. Osud tomu chtěl, že tato relikvie zůstala zachována až do současnosti, včetně stop krve. Po celá dvě století byla ovšem zpochybňována její pravost, dokud nedostaly prostor nejmodernější metody určování DNA. Dlouho navíc chyběl nějaký vhodný srovnávací vzorek. Za normální situace by stačilo navštívit místo, kde byli pohřbeni předkové Ludvíka XVI., a takový vzorek si najít. Ale ani to není ve Francii tak jednoduché. Královská rodina byla tradičně pohřbívána v opatství Saint Denis nedaleko Paříže. Jenže ani tomuto místu se nevyhnula nenávist rozběsněného lidu. Ten zhanobil královské hroby, vytahal z nich ostatky, které zničil a naházel do odpadků. Přesto se našli jedinci, kterým se podařilo některé ostatky zachránit a vrátit je do posvěcené půdy. Bylo už ovšem těžké přesně určit, komu z panovníků a jejich manželek vlastně patřily. A některé, jako například hlava Jindřicha IV. Navarrského, zabitého atentátníkem v roce 1610, skončily v soukromých sbírkách kuriozit. Právě tuto lebku ale nakonec genetici získali pro své srovnávací výzkumy. V roce 2010 prohlásili, že s takřka stoprocentní pravděpodobností se opravdu jedná o Jindřichovu lebku. A protože se jednalo o přímého předka Ludvíka XVI., mohli se pustit do srovnávání DNA. Teď tedy dospěli k závěru, že ve staré seschlé dýni se opravdu nacházela Ludvíkova krev, ale protože věda chce mít nevyvratitelnou jistotu, čeká genetiky další kolo pátrání. V tom se bude Ludvíkovo DNA porovnávat s žijícími potomky královské rodiny Bourbonů…