Národ, který se rozhodl žít v pekle
Taky máte rádi film „Bohové musí být šílení“? Dobrodružství sympatických Křováků baví už několikátou generaci a jeho hlavní hrdinové v nás někdy až vzbouzejí závist, jak jsou se svou vyprahlou domovinou v podobě pouště Kalahari srostlí. S napětím prožíváme jejich osudy a věříme, že to s nimi dobře dopadne. Slabší jedinci si pak určitě položí otázku, jestli má naše „civilizace“ právo brát jim domovinu, na které žijí už snad od pravěku.
Právě to je ale velká mýlka. Křováci si Kalahari nevybrali za svou vlast dobrovolně. Ona jim tak nějak zůstala. Civilizace k nim nebyla laskavá ani v minulosti a ne vždy mohl za jejich tragédii bílý kolonizátor.
Úprk do nehostinné pouště
Sami sebe nazývají Křováci Sany, tedy velmi důstojně „lidmi“. Jejich české pojmenování vzniklo z překladu anglického „Bushman“. Ještě v 17. století byli Křováci rozptýleni po velké části afrického kontinentu na jih od řeky Zambezi. Pak ale přišla pohroma v podobě kmenů národa Bantu, který začal Sanům „zatápět“. Nejenže je bral do zajetí, ale surově je vyvražďoval. A pak přišel nepřítel z dalekého severu. Jmenoval se Búrové, neboli Holanďané, kteří tuto část Afriky osidlovali. Ti vyvražďovali nebohé Křováky ještě systematičtěji než Bantuové, až jich v 18. století zbývalo 11 tisíc. Tento žalostný zbytek kdysi velkého národa se tedy sám uchýlil tam, kde si myslel, že bude mít od bělochů klid.Bohové už zřejmě zešíleli
Kalahari rozhodně nepatřila kvůli své nehostinnosti k oblastem, o něž by búrští osadníci stáli. Přicházeli ze země zelených polí a vodních kanálů, takže jim tahle poušť musela připadat tak trochu jako ztělesnění pekla. Zdálo se tedy, že Křovácí došli klidu, protože tu měli od bílých nepřátel pokoj. S neuvěřitelným talentem se přizpůsobili zdejším nehostinným podmínkám, přesně jak to známe z filmových osudů Křováka Xi-xaa a jeho příbuzných a přátel. Ale civilizace míří vpřed mílovými kroky a ve světě, v němž žijeme my, zbývá pro bytosti tak trochu „z jiného světa“, stále méně místa. Řada Křováků dnes pracuje na zemědělských farmách a postupně ztrácí sounáležitost se svým pozoruhodným národem. A v srdci pouštního světa pak nejspíš přežívá už jen pár desítek jedinců, kteří ke svému štěstí snad nikdy nepotkali bělocha.Publikováno: 11. 05. 2011
Kategorie: Historie
